Článek
V korporátu pracuju už skoro devět let. Na poměry dnešní doby je to asi docela dlouho. Když jsem nastupovala, myslela jsem si, že budu pár let sbírat zkušenosti a pak se posunu někam dál. Jenže člověk časem zjistí, že realita bývá trochu jiná.
Jsme česká pobočka velké italské firmy. V Česku máme několik výrobních závodů a samozřejmě administrativu, která je obsluhuje. Není žádné tajemství, že spoustu věcí děláme odsud hlavně proto, že je to levnější než v Itálii. Účetnictví, reporting, podpora výroby, nákupy, logistika. Všechno možné.
A jako v každém větším korporátu i u nás existují dvě verze reality. Ta oficiální, kde se mluví o rozvoji zaměstnanců, kariérních cestách a příležitostech. A ta skutečná, kde člověk po pár letech zjistí, že když se uvolní zajímavá pozice, většinou stejně přijde někdo zvenku.
Proto jsem už dávno přestala řešit povyšování a podobné věci. Chodím do práce, odvádím svoje, mám fajn kolegy a po pracovní době se snažím mít vlastní život.
Před několika měsíci odjel náš ředitel na nějaký důležitý workshop do Itálie. Nic neobvyklého. Jenže ještě než se stihl vrátit, začali se po kancelářích pohybovat teamleadeři a nenápadně se vyptávat, kdo umí italsky.
Neříkali proč. Jen se ptali.
Nejdřív to nikoho moc nezajímalo, ale když se stejná otázka objevila potřetí během dvou dnů, začali jsme si toho všímat.
Jenže moc kandidátů nebylo. V životopise jsem měla italštinu uvedenou já a ještě jeden kolega, který už dávno odešel.
Kdysi jsem studovala jazyk docela intenzivně a několik let jsem ho používala skoro denně. Jenže to už je dávno. Dnes si přečtu e-mail, domluvím se po telefonu a na poradě se neztratím, ale rozhodně bych se nepovažovala za nějakého experta.
Když se šéf z Itálie vrátil, pozval si mě hned druhý den do kanceláře. A už podle výrazu jsem poznala, že se něco chystá.
Posadil mě, usmál se a spustil.
Prý si na centrále všimli, že některé procesy řeší český tým efektivněji než oni sami. Chtěli by se od nás inspirovat a část postupů převzít. A protože potřebují někoho, kdo rozumí každodennímu provozu a zároveň umí italsky, napadlo je moje jméno.
Musím uznat, že prvních pár minut to znělo docela lichotivě.
Jenže pak jsem začala pokládat otázky.
Co přesně by to znamenalo?
No, občas nějaký report. Občas nějaký meeting. Občas komunikace s centrálou. Občas služební cesta.
Čím déle mluvil, tím víc těch „občas“ přibývalo.
Nakonec z toho vylezlo, že bych ke své normální práci měla navíc koordinovat část komunikace mezi českými závody a Itálií, připravovat podklady, účastnit se porad a občas jezdit na centrálu.
Začala jsem si v hlavě dělat jednoduchou matematiku.
Moje současná práce nikam nezmizí.
Tohle by přibylo navrch.
Tak jsem položila otázku, která mě zajímala nejvíc.
„A co z toho budu mít já?“
A přesně v tu chvíli začala korporátní magie.
Prý je to obrovská příležitost. Prý si mě vedení všimne. Prý poznám nové lidi. Prý získám kontakty. Prý se mi otevřou dveře. Prý je to skvělá zkušenost.
Jenže čím déle mluvil, tím víc jsem si uvědomovala, že vlastně neposlouchám žádné konkrétní výhody. Poslouchám jen velmi dlouhý seznam povinností zabalený do hezkých slov.
Na peníze řeč nepřišla.
Na novou pozici taky ne.
Na nějaké jasné podmínky už vůbec ne.
Odcházela jsem z kanceláře s tím, že si to rozmyslím. A několik dní jsem nad tím opravdu přemýšlela.
Ne proto, že bych byla nerozhodná.
Spíš jsem si chtěla ověřit, jestli mi něco neuniká.
Jenže pokaždé jsem došla ke stejnému závěru.
Viděla jsem před sebou večerní Teams hovory s Itálií. Viděla jsem služební cesty. Viděla jsem reporty navíc. Viděla jsem odpovědnost za věci, které dnes vůbec neřeším.
A hlavně jsem neviděla jediný konkrétní důvod, proč bych do toho měla jít.
Když za mnou šéf přišel podruhé, poděkovala jsem mu za důvěru a řekla, že do toho nepůjdu.
Snažila jsem se být co nejdiplomatičtější.
Řekla jsem, že italštinu už nepoužívám v takové míře jako dřív. Že bych nerada slibovala něco, co nezvládnu na sto procent. Že si nemyslím, že jsem pro tu roli ideální člověk.
Ve skutečnosti jsem hlavně nechtěla dělat dvě práce za cenu jedné.
Jenže šéf to vzal překvapivě špatně.
Začal mluvit o promarněné příležitosti. O ambicích. O kariérním růstu. O tom, že podobné nabídky nepřicházejí každý den.
Poslouchala jsem ho a napadla mě jediná věc.
Za celou dobu mi nevysvětlil, proč by to mělo být výhodné pro mě.
Jen proč je to výhodné pro firmu.
Nakonec to vzal někdo jiný.
A když ho dnes potkávám na chodbě, skoro je mi ho líto.
Pořád někam spěchá. Pořád je na poradě. Pořád řeší nějaký problém mezi pobočkami. Pořád létá sem a tam.
Možná jednou opravdu udělá kariéru.
Možná ne.
Já jen vím, že pokaždé, když v korporátu slyším slovo „příležitost“, automaticky si kontroluju, kolik práce se pod tím hezkým slovem ve skutečnosti schovává.
