Švagrová chtěla na každém výletě desítky fotek. Když jsem chtěla jednu já, neměla čas

S Terezou jsme se znaly ještě dřív, než si vzala mého bratra. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale sedly jsme si a po jejich svatbě jsme spolu začaly trávit mnohem víc času. Rodinné oslavy, víkendy na chalupě a hlavně společné výlety se postupně staly normální součástí našeho života. Většinou jsme jeli my s manželem, bratr s Terezou a někdy také naši rodiče.

Tereza měla jednu velkou zálibu. Fotografovala prakticky všechno a ještě raději se nechávala fotografovat. Sama na tom nevidím nic špatného, také mám ráda hezkou vzpomínku z dovolené nebo výletu. Jen u ní jedna fotografie skoro nikdy nestačila.

Na začátku to bylo docela nevinné. Došli jsme na vyhlídku, Tereza mi podala telefon a požádala mě, jestli bych ji nevyfotila s krajinou za zády. Udělala jsem tři nebo čtyři snímky a čekala, že pokračujeme dál. Tereza si je prohlédla a zjistila, že na jednom má zavřené oči, na druhém stojí trochu divně a třetí je focený moc zespodu.

Přesunula se proto o několik metrů dál a poprosila mě o další sérii. Potom chtěla jednu fotografii z profilu, jednu s bratrem a nakonec ještě jednu, na které se oba budou dívat někam do dálky. Dělala jsem si z ní legraci, že bych jí měla začít účtovat práci fotografa. Smála se a vždycky odpověděla, že já mám prostě nejlepší cit na fotky.

Na dalších výletech se vytvořil jednoduchý systém. Jakmile jsme dorazili na hezké místo, Tereza mi automaticky podala telefon. Já už sama věděla, že nemám udělat jednu fotografii, ale raději deset nebo patnáct, aby si měla z čeho vybírat. Někdy mi vysvětlovala, odkud přesně mám fotit, jindy chtěla, abych šla dál, sedla si níž nebo počkala, než lidé v pozadí odejdou.

Když nebyla spokojená, celé se to opakovalo. Rodina mezitím většinou čekala nebo pokračovala pomalu dál. Bratr už to znal a vůbec se do toho nemíchal. Když ho Tereza chtěla na společné fotografii, postavil se vedle ní a potom mi poděkoval.

Manžel se mě několikrát ptal, proč to vůbec podstupuji. Mně připadalo hloupé dělat konflikt kvůli pár minutám. Jenže těch pár minut bylo někdy dvacet a během celého dne se podobných zastávek našlo několik.

Jednou jsme byli na prodlouženém víkendu v Rakousku. Po návratu Tereza poslala do rodinné skupiny výběr fotografií a bylo jich snad šedesát. Stála před jezerem, na horách, u restaurace, s bratrem, sama, zblízka i z dálky. Když jsem se podívala do svého telefonu, měla jsem hlavně krajinu.

Na několika snímcích byl manžel a na dalších skupina. Já sama jsem byla asi na třech fotografiích, z toho dvě pořídil manžel rychle během chůze. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak absurdně naše výlety vypadají. Tereza měla díky mně kompletní fotoalbum a já měla desítky fotografií Terezy.

Nevadilo mi to natolik, abych něco řešila. Jen jsem si řekla, že příště si také o nějakou fotografii řeknu.

Vyrazili jsme na jednodenní výlet do hor. Bylo krásné počasí a po několika kilometrech jsme došli na místo s opravdu hezkým výhledem. Tereza samozřejmě okamžitě vytáhla telefon. Vyfotila jsem ji samotnou, potom s bratrem a nakonec ještě jednou, protože první společná fotografie se jí nelíbila.

Pak chtěla pár snímků, kde bude sedět na kameni a dívat se do krajiny. Celé to trvalo dobrých patnáct minut. Když byla konečně spokojená, napadlo mě, že tentokrát bych chtěla fotografii také. Podala jsem jí svůj telefon a poprosila ji o jednu jedinou.

Tereza se podívala na hodinky.

Řekla, že bychom měli pokračovat, protože už jsme na místě strávili dost času. Myslela jsem, že žertuje. Předchozí čtvrt hodiny jsme přece stáli na jednom místě výhradně kvůli jejím fotografiím. Odpověděla jsem, že chci opravdu jen jeden snímek a zabere to deset vteřin.

Tereza telefon vzala, rychle mě vyfotila a začala odcházet. Když jsem se na fotografii podívala, měla jsem zavřené oči a přes část obličeje mi vedla větev. Zavolala jsem na ni, jestli by nemohla udělat ještě jednu. Odpověděla, že někde dál určitě bude další pěkné místo a ostatní už čekají.

V tu chvíli mě přešla chuť na jakoukoli další fotografii. Nešlo mi o snímek z jedné vyhlídky. Došlo mi jen, že patnáct minut mého času je pro Terezu samozřejmost, zatímco deset vteřin jejího času už je zdržování.

Cestou zpátky se chovala úplně normálně. V autě si prohlížela fotografie a několikrát mi ukazovala, která se povedla nejvíc. Dokonce mi řekla, že z jedné asi udělá novou profilovku. O mé fotografii se nezmínila.

Ani já jsem nic neřekla. Nechtěla jsem kvůli tomu dělat rodinnou hádku a už vůbec ne přesvědčovat dospělou ženu, že by mohla jednou udělat to samé, co ode mě očekává při každém výletě. Jen jsem si v duchu stanovila jednoduché pravidlo.

Příště už fotografem nebudu.

Nemusela jsem čekat dlouho.

Vyrazili jsme s bratrem a Terezou na hrad a potom na pozdní oběd. Hned u první pěkné vyhlídky vytáhla Tereza telefon, podala mi ho a řekla, že chce na fotografii dostat i věž v pozadí. Telefon jsem si nevzala.

Řekla jsem jí, ať poprosí bratra.

Tereza se zasmála a odpověděla, že on přece neumí fotit. Podala mi telefon znovu, jako by předpokládala, že jsem ji jen nepochopila. Tentokrát jsem jí řekla úplně jasně, že dnes nikoho fotit nebudu a chci si výlet normálně užít.

Přestala se usmívat.

Zeptala se mě, co mám za problém. Řekla jsem, že žádný, jen nechci celý den trávit hledáním správného světla pro její fotografie. Tereza odpověděla, že mě přece nikdy nenutí a že jde vždycky jen o pár snímků.

Připomněla jsem jí minulý výlet. Patnáct minut jsem ji fotila já a na jednu moji fotografii už neměla čas. Tereza protočila oči a řekla, že kvůli jedné nepovedené fotce snad nemusím dělat scénu.

Právě tehdy mě definitivně přešla chuť být zdvořilá.

Řekla jsem jí, že kvůli nepovedené fotografii scénu nedělám. Jen jsem konečně pochopila, že když chce fotografie ona, máme všichni času dost, ale když něco chci já, najednou se spěchá.

Stál pár metrů vedle nás a bylo vidět, že by nejraději zmizel. Tereza mu nakonec podala telefon a požádala ho, aby ji tedy vyfotil on. Bratr udělal několik snímků, ona si je prohlédla a okamžitě začala vysvětlovat, že jsou příliš tmavé.

Chtěla další.

Po několika minutách bratr prohlásil, že už ho to nebaví, a telefon jí vrátil. Tereza se na mě podívala způsobem, jako bych měla automaticky převzít jeho místo. Já se jen otočila a šla za manželem.

Poprvé za několik let jsem z vyhlídky odešla bez jediné fotografie Terezy ve svém telefonu.

Bylo to překvapivě příjemné.

Tentokrát už se zeptala, jestli bych jí nemohla udělat alespoň dvě rychlé fotky. Odpověděla jsem, že ne. Žádné vysvětlování, žádné dohadování. Prostě ne.

Tereza byla zbytek odpoledne znatelně otrávená. Bratr ji několikrát vyfotil, jednou použila samospoušť a párkrát požádala jiné příbuzné. Najednou zjistila, že pořizování třiceti povedených fotografií není tak samozřejmé, když na druhé straně telefonu nestojí někdo ochotný deset minut plnit pokyny.

Před odjezdem dokonce utrousila, že z tohohle výletu nebude mít skoro žádné použitelné fotky.

Tentokrát jsem jí odpověděla přesně.

„Já je nemám skoro z žádného.“

Řekla mi, že jsem jí to mohla normálně říct a nemusela kolem toho dělat demonstraci. Připomněla jsem jí, že jsem ji na minulém výletě normálně požádala o jedinou fotografii. Tehdy na ni neměla čas.

Podle Terezy jsem ty dvě situace zbytečně spojovala. Ona prý nemohla vědět, že mi na té fotografii tolik záleží. Zeptala jsem se, proč bych tedy já měla automaticky předpokládat, že jí záleží na každé z těch několika stovek, které jsem jí za poslední roky pořídila.

Na to už odpověď neměla.

Cestou domů jsme se bavily jen málo.

Na dalších výletech se celý systém změnil. Tereza mě někdy o fotografii požádá, ale už mi telefon automaticky nestrká do ruky. Pokud mám chuť, jednu nebo dvě udělám. Pokud ne, řeknu ne a tím to skončí.

Často ji fotí bratr. Výsledky nejsou podle jejích představ vždycky dokonalé, ale postupně se zlepšil. Občas používá samospoušť nebo si telefon někam postaví. Ukázalo se, že existuje několik způsobů, jak získat fotografii, aniž by člověk zaměstnal švagrovou na půl odpoledne.

Zajímavé je, že dnes mají naše rodinná alba i jednu další změnu.

Jsem na nich konečně také já.

Manžel mě občas vyfotí, bratr někdy vezme telefon a dokonce i Tereza mi už několikrát sama nabídla, že udělá snímek. Když to udělá, nechci dvacet pokusů. Většinou mi stačí jeden nebo dva.

Kdyby mě Tereza na té horské vyhlídce normálně vyfotila, pravděpodobně bych její osobní fotografku dělala ještě několik let. Nevadilo mi jí pomoct. Vadilo mi až zjištění, že pomoc existovala pouze jedním směrem.

Dokud jsem držela telefon já, nikdy se nespěchalo. Mohli jsme čekat na lepší světlo, na prázdné pozadí i na okamžik, kdy jí správně fouknou vlasy. Když jsem se před objektiv postavila já, najednou ostatní čekali a bylo potřeba jít dál.

Tak jsem příště udělala přesně to, co předtím ona.

Neměla jsem čas.

A kupodivu od té chvíle už má na moje fotografie čas i švagrová.