Článek
Nejsem typ, co by si nějak extra stěžoval. V práci to beru tak, jak to je, člověk si zvykne na ledacos. Směny, změny na poslední chvíli, občas chaos v plánování. Většinou nad tím mávnu rukou. Ale tohle mě naštvalo víc, než bych čekal.
S dvěma kolegy, se kterými děláme ve stejné firmě, jsme si chtěli jednou udělat něco jiného než klasiku práce–domů. Všichni tři jsme sami a shodli jsme se, že by nebylo špatné zkusit něco, kde se dá potkat někdo nový.
Ne žádné nucené seznamování nebo trapné akce. Prostě něco normálního.
Našli jsme hospodský kvíz pro nezadané, který se měl konat 30. dubna v sousedním městě. Přišlo nám to jako dobrý kompromis. Člověk si sedne, dá si pivo, řeší otázky a když to vyjde, dá se s někým přirozeně do řeči. Bez tlaku.
Řešili jsme to docela dopředu. Už víc než dva měsíce předem jsme si nahlásili, že ten den potřebujeme volno, aby nám na to nepadla směna. Všechno bylo schválené, v systému zapsané, potvrzené. Nešlo o nic na poslední chvíli.
Zaplatili jsme si účast, domluvili, kdo pojede autem, kdo se přidá, řešili detaily. Občas jsme si o tom i v práci řekli, spíš jen tak mezi řečí. Nebylo to nic zásadního, ale bylo fajn mít něco, na co se člověk může těšit.
Upřímně, v poslední době toho moc není. Většina dní je stejná. Práce, domů, sem tam něco, ale nic, co by vybočovalo.
Pár dní před akcí přišel vedoucí a svolal nás bokem. Už to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Když si vás vezme stranou, většinou to není kvůli něčemu příjemnému.
Řekl nám, že došlo ke změně a že 30. dubna máme všichni směnu.
Chvíli bylo ticho. Každý z nás čekal, že dodá, že jde o omyl nebo že se to ještě nějak vyřeší.
Nestalo se.
Řekli jsme mu, že to máme dávno nahlášené a schválené. On jen pokrčil rameny a řekl, že to ví, ale že se situace změnila.
Prý kolegové, co mají děti, potřebují ten večer nutně volno, protože jdou s dětmi na čarodějnice opékat špekáčky. A jako rodiče dostali přednost.
V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně.
Nešlo ani tak o ten konkrétní den. Jasně, 30. dubna je specifický, spousta lidí má program. Ale my jsme to řešili právě proto, aby se tohle nestalo. Dali jsme si záležet, aby to bylo včas a bez komplikací.
Najednou to ale neplatilo. Najednou to nemělo váhu.
Zkoušeli jsme se o tom bavit. Řekli jsme mu, že už máme zaplacenou akci, že to není něco, co jsme si vymysleli včera. Že jsme s tím počítali, že jsme si to zařídili.
Odpověď byla pořád stejná. Chápu vás, ale rodiče mají přednost.
Tím to skončilo.
Nikdo nenabídl řešení. Nikdo neřekl, že se to zkusí nějak vyvážit. Prostě hotová věc.
Ve výsledku jsme šli normálně do práce. Ten večer, kdy jsme měli sedět někde jinde a řešit úplně jiné věci, jsme stáli na směně jako vždycky.
Kvíz propadl, peníze taky. Nebyla to žádná velká částka, ale o to vlastně ani nešlo.
Štvalo nás něco jiného.
To, že jsme udělali všechno správně. Nahlásili jsme to včas, měli jsme to schválené, počítali jsme s tím. A stejně to nakonec nehrálo roli.
A pak ten princip.
Pořád člověk poslouchá, jak mladí nechtějí mít děti. Jak myslíme jen na sebe, jak si nechceme brát odpovědnost. Jak se nechceme vázat.
Jenže pak přijde situace, kdy se snažíte vůbec někoho poznat. Vymyslíte něco, kde ta šance je. A zjistíte, že vlastně stojíte až někde vzadu.
Jako by váš čas měl menší hodnotu.
Neříkám, že rodiče nemají mít nějaké úlevy. Chápu, že mají jiné povinnosti, jiný režim. Ale tohle už mi přišlo jako úplné přehlížení toho, že i ostatní mají svůj život.
My jsme si nechtěli jít jen tak sednout do hospody. Chtěli jsme zkusit něco, kde je šance potkat někoho nového. Což je mimochodem přesně to, co člověk potřebuje, pokud má jednou tu rodinu mít.
A paradoxně právě tohle nám bylo znemožněno s tím, že někdo jiný už tu rodinu má.
Od té doby to beru trochu jinak. Když si plánuju něco dopředu, už s tím automaticky počítám, že to nemusí platit. Že se to může změnit podle toho, kdo má zrovna „větší nárok“.
A hlavně jsem si uvědomil jednu věc.
Že někdy není problém v tom, že by člověk nechtěl něco budovat.
Ale v tom, že se k tomu ani nedostane.
