Hlavní obsah
Příběhy

Na kamaráda jsme pokaždé čekali. Když přišel zase pozdě, odjeli jsme na víkend bez něj

Foto: ChatGPT

David chodil pozdě skoro na všechno a vždycky věděl, že počkáme. Před víkendovým výletem jsme mu dali posledních patnáct minut. Když nepřišel ani potom, nastartovali jsme a odjeli bez něj.

Článek

Davida znám přes deset let a jestli má nějakou vlastnost, kterou dokáže potvrdit prakticky každý z našich známých, je to jeho vztah k času. Když řekne, že dorazí v sedm, nikdo neočekává sedm. Reálnější je čtvrt na osm a při horším dni půl.

Dlouho jsme si z toho dělali legraci. Když jsme se domlouvali na večeři, někdo napsal Davidovi čas o patnáct minut dřív. Když jsme vyráželi někam autem, telefonovali jsme mu ještě před odjezdem, jestli už se opravdu obléká. On se tomu smál s námi a tvrdil, že s tím nic nenadělá.

Jenže postupně to přestávalo být vtipné. Hlavně proto, že David téměř nikdy nedal předem vědět. Člověk stál na místě, čekal a teprve po deseti nebo patnácti minutách mu sám zavolal.

„Jo jo, už tam budu.“

To byla jeho oblíbená věta.

„Už tam budu“ mohlo znamenat cokoli

Jednou jsme na něj čekali před restaurací skoro čtyřicet minut. Rezervaci jsme měli na určitý čas a obsluha nás nakonec posadila bez něj. David dorazil s úsměvem a divil se, proč už máme objednáno.

Jindy jsme měli jít společně do kina. Pět minut před začátkem filmu stále nikde a telefon nezvedal. Když se konečně ozval, řekl, že právě parkuje. Ve skutečnosti dorazil do sálu asi dvacet minut po začátku.

Nejhorší ale bylo, že nikdy nevypadal, že by mu to připadalo jako něco zásadního. Omluvil se, řekl něco o dopravě, hledání klíčů nebo telefonátu těsně před odchodem a tím pro něj celá věc skončila.

My čekali.

On dorazil.

Program pokračoval.

Víkend jsme plánovali skoro měsíc

Na podzim jsme se ve čtyřech domluvili na víkendu v horách. Chtěli jsme vyrazit v sobotu ráno, přes den udělat delší túru, večer posedět na chatě a v neděli se ještě někam projít před cestou domů. Nic luxusního, prostě jedna noc pryč.

Jeli jsme jedním autem. Řídil Mirek, já seděl vedle něj a vzadu měl jet David s Honzou. Ubytování bylo poměrně daleko a chtěli jsme být na místě dopoledne, abychom nepřišli o polovinu dne.

Sraz jsme proto domluvili na sedm ráno na parkovišti u supermarketu. Davidovi jsme to připomněli několikrát. Dokonce jsme mu večer předtím ve skupině napsali, že tentokrát opravdu potřebujeme vyjet včas.

David odpověděl obrázkem budíku a napsal, že bude první.

Nikdo tomu moc nevěřil.

V sedm jsme byli tři

Mirek přijel asi deset minut předem. Já krátce po něm a Honza přesně v sedm. Naložili jsme věci a čekali.

V 7:05 jsme si ještě dělali legraci.

V 7:10 už méně.

V 7:15 jsem Davidovi zavolal. Telefon chvíli vyzváněl a pak ho zvedl.

„Jo jo, už jedu.“

Zeptal jsem se, kde je. Odpověděl neurčitě, že kousek a že za chvíli dorazí. Přesně tuhle odpověď jsme znali.

Mirek se zeptal, jestli už skutečně sedí v autě.

David se chvíli vykrucoval a pak přiznal, že ještě ne.

Byl pořád doma.

Řekli jsme mu, že čekáme do půl osmé

Bydlel asi deset minut autem od našeho srazu. Kdyby opravdu okamžitě vyrazil, měl dost času.

Telefon jsme ukončili a Honza jen zakroutil hlavou. Mirek řekl, že v půl osmé odjíždí, i kdyby David právě zatáčel na parkoviště. Já souhlasil.

Bylo trochu zvláštní sedět v nastartovaném autě a dívat se na hodiny. Všichni jsme věděli, že David pravděpodobně přijede jen o několik minut později a že by vlastně nebyl žádný velký problém počkat.

Jenže právě takhle jsme uvažovali pokaždé.

Ještě pět minut.

Ještě deset.

Už je skoro tady.

A nakonec člověk strávil půl hodiny čekáním na někoho, komu samotnému připadalo normální přijít, až když se mu to podaří.

V 7:30 David nikde nebyl.

Mirek zařadil rychlost.

Odjeli jsme.

Za pět minut zazvonil telefon

Na displeji se objevilo Davidovo jméno. Dal jsem telefon na hlasitý odposlech.

„Kde jste?“

Řekl jsem, že už jedeme.

Nejdřív se zasmál, protože si myslel, že si děláme legraci. Když pochopil, že jsme opravdu pryč, přestal.

„Jako fakt jste odjeli?“

Ano.

Byli jsme už několik kilometrů od města a rozhodně jsme se nechtěli vracet.

David tvrdil, že právě přijel na parkoviště. Kdybychom prý počkali ještě pět minut, všechno by bylo v pohodě.

Mirek jen řekl: „Tohle říkáš pokaždé.“

Najednou byl naštvaný on

David začal vysvětlovat, že přece nešlo o vlak ani letadlo. Měli jsme vlastní auto, nikdo nás nikam netlačil a pět minut navíc by údajně nic nezměnilo.

Honza mu připomněl, že původní sraz byl v sedm.

Ne v půl osmé.

David na to odpověděl, že přece věděl, že stejně nikdy neodjíždíme přesně. Tohle byla možná nejzajímavější věta celého rozhovoru.

On skutečně počítal s tím, že čekání je součást našeho plánu.

Ne jeho problém.

Náš plán.

Řekl jsem mu, že jsme mu dali půl hodiny navíc a ještě jsme mu v 7:15 volali. Pokud ani potom nedokázal přijet, tentokrát má prostě smůlu.

David hovor ukončil dost podrážděně.

Chvíli jsme měli výčitky

Asi deset minut bylo v autě trochu ticho. Honza řekl, že je mu to vlastně blbé. David se na výlet těšil a všechno měl připravené.

Mně ho bylo také trochu líto. Kdybychom se vrátili, ztratili bychom možná dvacet minut. Z pohledu celého víkendu by to nebyla katastrofa.

Jenže jsme zároveň věděli, co by se stalo.

David by nastoupil, několikrát by řekl, že ho to mrzí, během půl hodiny by se na všechno zapomnělo a při dalším srazu bychom znovu stáli někde na parkovišti.

Mirek řekl, že už se otáčet nebude.

Tím byla debata uzavřená.

David začal hledat jinou cestu

Asi o hodinu později se ozval do skupinového chatu. Zjišťoval, jestli by se za námi nedostal vlakem nebo autobusem. Nějaká možnost existovala, ale znamenala několik přestupů a potom bychom pro něj ještě museli zajet do města asi půl hodiny od chaty.

Napsali jsme mu, že pokud se dostane někam rozumně poblíž, vyzvedneme ho.

Chvíli něco hledal.

Pak napsal, že na to kašle.

Cesta veřejnou dopravou by mu zabrala skoro celé dopoledne a nedávalo mu smysl jet takovou dálku kvůli jedné noci.

Tak zůstal doma.

A my pokračovali ve třech.

Výlet byl výborný

Právě to nám celou situaci možná udělalo ještě nepříjemnější. Počasí vyšlo, na trasu jsme nastoupili včas a odpoledne jsme byli přesně tam, kde jsme chtěli. Večer jsme seděli na chatě, dali si něco k jídlu a David nám samozřejmě chyběl.

Nikdo neměl pocit vítězství.

Neříkali jsme si, jak jsme mu to pěkně nandali. Spíš jsme několikrát poznamenali, že je škoda, že tam není.

Honza mu dokonce poslal fotku výhledu a napsal, že příště musí dorazit.

David odpověděl jen palcem nahoru.

Večer už do chatu nic dalšího nenapsal.

V neděli se ozval znovu

Zeptal se, v kolik se vracíme. Když jsme mu odpověděli, napsal, že pořád nechápe, proč jsme nemohli těch pár minut počkat.

Tentokrát jsme se do dlouhé debaty nepouštěli.

Mirek mu připomněl, že jsme čekali půl hodiny. David namítl, že většinu času strávil chystáním právě proto, že měl pocit, že máme rezervu.

To bylo skoro dokonalé.

Rezervu, kterou jsme mu opakovaně dávali, začal považovat za svůj čas.

Když jsme čekali třicet minut, neznamenalo to pro něj, že má třicet minut zpoždění. Znamenalo to, že skutečný čas odjezdu je o třicet minut později.

A přesně proto jsme tentokrát odjeli.

Po návratu byl několik dní uražený

Když jsme se viděli následující týden, David byl pořád přesvědčený, že jsme reagovali přehnaně. Říkal, že kamaráda přece nenecháte stát na parkovišti kvůli několika minutám.

Připomněl jsem mu restauraci, kino a několik dalších situací. On namítl, že to jsou úplně jiné věci.

Podle mě nebyly.

Vždycky šlo o totéž. My jsme někam přišli v domluvený čas a David teprve řešil, kdy skutečně vyrazí. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát mělo čekání konkrétní důsledek.

On přišel o celý víkend.

Přiznávám, že právě to mi bylo trochu líto.

Zároveň ale bylo poprvé líto hlavně jemu.

Další sraz přišel asi za měsíc

Měli jsme se sejít v šest večer před restaurací. Dorazil jsem asi pět minut předem.

David už tam stál.

Dokonce se smál a oznámil mi, že přijel o deset minut dřív, abychom ho náhodou neopustili. Zasmál jsem se také a žádnou přednášku jsem mu nedával.

Od té doby samozřejmě nezačal chodit všude přesně. Pořád občas přijde o deset minut později a pořád má podivný talent podcenit dobu, kterou mu zabere cesta.

Jedna věc se ale změnila.

Když ví, že nestíhá, napíše.

A když máme někam odjet v určitý čas, bere ho vážně.

Možná jsme opravdu mohli těch pět minut počkat.

Jenže jsme to dělali skoro deset let.

Jednou jsme tedy nepočkali.

A David zjistil, že „už tam budu“ nefunguje úplně stejně ve chvíli, kdy ostatní už opravdu odjeli.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz