Článek
S Klárou jsem se vlastně seznámil úplnou náhodou, a paradoxně za to mohl její pes. Bylo to koncem léta, jeden z těch dnů, kdy se člověku po práci nechce hned zavřít doma, protože venku je ještě příjemné teplo a město působí skoro klidněji než obvykle. Místo tramvaje jsem tehdy zvolil delší cestu pěšky přes park poblíž centra. Měl jsem sluchátka v uších, hlavu plnou pracovních věcí a užíval si chvíli, kdy po mně nikdo nic nechce. Najednou mě něco lehce udeřilo do nohy. Když jsem se podíval dolů, stál tam malý rezavý pes, vrtěl ocasem a u bot mi nechával ožužlaný tenisák, jako bych přesně věděl, co se ode mě očekává.
Než jsem stačil zareagovat, ozvalo se ode mě pár metrů vzdálené: „Beny, okamžitě sem!“
Za chvíli ke mně doběhla brunetka ve sportovním oblečení, lehce zadýchaná, ale s úsměvem, který mě okamžitě vytrhl z běžného dne. Omlouvala se, že její pes občas zapomíná, že ne každý má chuť si s ním hrát. Sundal jsem si sluchátka a řekl, že mi to vlastně vůbec nevadí. Slovo dalo slovo a najednou jsme šli parkem vedle sebe, jako bychom se znali déle než pár minut. Ukázalo se, že bydlí nedaleko a stejně jako já využívá park jako zkratku domů. Beny mezitím pobíhal kolem nás, občas se vracel a kontroloval, jestli jdeme správně.
Klára měla zvláštní lehkost v projevu, mluvila přirozeně a bez snahy udělat dojem, což samo o sobě působilo sympaticky. Smála se snadno a já si během pár minut uvědomil, že se přistihuju, jak ji víc pozoruju, než poslouchám. Nakonec jsem sebral odvahu a ještě než jsme se rozešli, navrhl jsem, jestli bychom někdy nezašli na večeři. Překvapilo mě, jak rychle souhlasila. Vzala mi telefon, zadala číslo a s úsměvem řekla, že když už nás seznámil Beny, byla by škoda toho nevyužít.
Na první schůzku dorazila přesně. Jenže ne sama. Vedle ní seděl Beny s vodítkem omotaným kolem lavičky, jako by měl jistotu, že patří ke každému jejímu plánu. Trochu mě to zaskočilo, i když jsem se snažil nedat nic najevo. Klára vysvětlila, že ho nechce nechávat večer doma samotného, protože na to není zvyklý. Hledali jsme tedy místo, kde nebude přítomnost psa problém. Nakonec jsme skončili v menší restauraci se zahrádkou schovanou ve vnitrobloku, kde se dalo sedět dlouho do večera.
Beny si ale večer evidentně užíval po svém. Každého nového hosta sledoval, několikrát se natáhl k vedlejšímu stolu a dvakrát hlasitě štěkl na jiného psa za plotem. Číšník přinesl misku s vodou, kterou během chvíle převrhl. Klára to komentovala pobaveně, skoro s hrdostí, jako by podobné situace byly běžnou součástí jejího života. Přesto musím přiznat, že večer měl svoje kouzlo. Povídání plynulo snadno, smála se mým historkám z práce a já odcházel s pocitem, že jsem dlouho nezažil tak přirozený večer.
Začali jsme se vídat častěji. Jenže velmi rychle jsem pochopil, že Beny není doprovod jen výjimečně — on je pevná součást každého setkání. Když jsme vyrazili k přehradě, běhal kolem dek a honil kachny u břehu. Když jsme šli na brusle, běžel vedle nás připnutý na dlouhém vodítku. Když jsme si chtěli sednout na kávu, nejdřív se hledalo místo, kde mu donesou misku s vodou. Jakmile jsem navrhl kino, koncert nebo třeba večerní divadlo, odpověď byla vždy podobná: „To by byl doma dlouho sám.“
Jednou, když jsme seděli na lavičce a Beny spal vedle nás, mi vysvětlila proč. Adoptovala ho prý z útulku, kam se dostal po několika letech zanedbávání. Předchozí majitelé ho nechávali celé dny zavřeného venku a téměř bez kontaktu. Od té doby prý špatně snáší samotu a bývá nervózní, když ji nevidí delší dobu. Vyprávěla to klidně, ale bylo zřejmé, že ten příběh v ní zanechal silnou stopu. Právě tehdy jsem pochopil, že pro ni Beny není jen domácí zvíře, ale něco mnohem osobnějšího.
Jenže postupně jsem si začal všímat věcí, které mi dřív unikaly. Když jsem přišel k ní domů, první objetí vždy patřilo psovi. Nejdřív jeho vítání, pohlazení, několik vět pronesených tím zvláštním jemným hlasem, který lidé používají jen na zvířata. Teprve potom jsem dostal pozornost já. Ať jsme seděli na gauči, vařili nebo jen mluvili, Beny byl vždy nablízku. Dokonce i večer, když jsme chtěli mít chvíli sami, lehl si k posteli a sledoval každý pohyb s až nepříjemným zájmem.
Když jsem jednou poznamenal, že by nám občas neuškodila chvíle bez něj, Klára se jen pousmála a řekla, že přeháním. Podle ní jsem si jen nezvykl, že někdo další je součástí jejího života. Pak se smála, že snad nežárlím na psa. Tehdy jsem to odmítl, ale pravda je, že mě ta poznámka zasáhla víc, než jsem čekal.
Definitivně mě vykolejilo, když mu minulý měsíc uspořádala narozeniny. Myslel jsem nejdřív, že si dělá legraci, ale nedělala. Objednala speciální psí dort z obchodu pro zvířata, doma nafoukla balonky a pozvala sestru, kamarádku a rodiče. Každý přinesl malý balíček — novou hračku, pamlsky nebo obojek. Beny seděl uprostřed obýváku a přijímal pozornost jako někdo, kdo přesně ví, že je hlavní host večera.
Seděl jsem stranou, pozoroval to celé a poprvé mě napadlo, že tady asi nikdy nebudu na prvním místě. Možná ani na druhém, pokud by přišla řeč na cokoli, co se týká jeho pohodlí.
Nemám nic proti zvířatům, právě naopak. Psi mi nikdy nevadili a vždycky jsem měl pocit, že kdo má rád zvířata, bývá zpravidla dobrý člověk. Jen mám čím dál silnější pocit, že všechno by mělo mít určitou míru. A u Kláry už si nejsem jistý, jestli ta hranice ještě existuje. Ona v Benym vidí člena rodiny, možná něco ještě bližšího. A já začínám chápat, že dokud bude po jejím boku, budu tam vždycky trochu navíc. Otázka je, jestli se s tím člověk dokáže smířit dlouhodobě, nebo jestli ho to nakonec začne unavovat víc, než si chce připustit.
