Článek
Už dvanáct let pracuji s lidmi. Vlastně celý můj pracovní život je o komunikaci. Když jsem začínala, nastoupila jsem na pasivní infolinku. Lidé volali s dotazy, problémy nebo stížnostmi a já se jim snažila pomoci. Byla jsem tehdy nadšená, že dělám práci, která má smysl. Měla jsem pocit, že když někomu poradím nebo vyřeším problém, opravdu jsem mu ulehčila den.
Na infolince člověk rychle zjistí, že lidé volají v nejrůznějších situacích. Někdo je zmatený, někdo rozzlobený, jiný jen potřebuje jednoduchou informaci. Často jsem byla první člověk, na kterého narazili, když měli problém, a tak si na mně někdy vybili i svou špatnou náladu. Přesto mě to dlouho bavilo. Brala jsem to jako součást práce a měla jsem dobrý pocit, když jsem dokázala situaci uklidnit a pomoci.
Postupem času jsem se posunula dál. Dnes pracuji jako personalistka. Stále je to práce s lidmi, jen v trochu jiné podobě. Řeším nástupy zaměstnanců, smlouvy, různé personální záležitosti a samozřejmě i spoustu dotazů. Dlouho mě to bavilo. Měla jsem pocit, že jsem trpělivá, umím lidem naslouchat a pomáhat jim najít řešení.
Jenže poslední dobou cítím, že se něco změnilo.
Lidé mě začínají opravdu unavovat. Čím dál častěji mám pocit, že spousta z nich nechce přemýšlet. Místo toho očekávají, že všechno vyřeší někdo jiný. Ptají se na věci, které by si mohli během dvou minut zjistit sami, nebo přijdou s problémem, který vznikl jen proto, že nepoužili obyčejný selský rozum.
Někdy mám pocit, že část lidí očekává, že někdo jiný převezme odpovědnost za jejich vlastní věci. Přijdou s dotazem, který by šel vyřešit jedním telefonátem nebo krátkým hledáním informací, ale raději ho přenesou na někoho dalšího. A protože pracuji v HR, často tím „někým“ jsem právě já.
Dřív jsem to brala s klidem. Vysvětlila jsem, poradila a šla dál. Jenže dnes už mi to tak snadné nepřipadá. Někdy mám pocit, že stejné věci říkám pořád dokola a že lidé stejně neposlouchají.
Nejvíc mě překvapuje, jak rychle ve mně někdy vyskočí frustrace. Dřív jsem byla hodně trpělivá a snažila se být vždy milá. Teď se mi občas stane, že odpovím ostřeji, než bych chtěla. Někdy mám dokonce chuť říct něco, co by se do pracovního prostředí vůbec nehodilo. Většinou se ovládnu, ale stojí mě to víc energie než dřív.
Pak si to často zpětně přehrávám v hlavě a říkám si, jestli jsem nemohla reagovat jinak. Vím, že by bylo lepší zůstat klidná a profesionální, jenže někdy už na to jednoduše nemám tolik trpělivosti jako dřív.
Občas si pak říkám, jestli se nezměnila moje práce, nebo spíš já.
Další věc, která tomu asi nepomáhá, je dojíždění. Každý den jedu do práce šedesát kilometrů a stejnou vzdálenost zpátky. Dvě hodiny v autě denně člověku taky vezmou dost energie. Když ráno vyrážím, někdy mám pocit, že jsem ještě ani nezačala pracovat a už jsem unavená.
Cesta domů bývá často podobná. Člověk už je po celém dni unavený a ví, že ho čeká ještě hodina řízení. Někdy mám pocit, že velká část dne se odehrává jen mezi domovem a prací.
Přesto se nedá říct, že by mě práce samotná nebavila. Naopak. Administrativa, systém a všechny ty personální procesy mě vlastně zajímají. Baví mě, když mám věci srovnané, když dávají smysl a mají řád. Problém není v té práci jako takové.
Problém jsou lidé.
Poslední dobou se mi dokonce stává, že je mi ráno z práce skoro fyzicky špatně. Není to každý den, ale někdy už při cestě do kanceláře cítím, jak se mi nechce řešit další dotazy, další problémy a další situace, které by šly vyřešit trochou samostatnosti.
Přitom vím, že existuje spousta lidí, kteří pracují s lidmi celý život. Lékaři, učitelé, úředníci nebo personalisté jako já. Říkám si, jestli je normální, že po letech člověku začne docházet trpělivost.
Někdy přemýšlím, jestli není čas změnit práci. Jenže žiju v oblasti, kde těch možností není moc. A tak zatím zůstávám tam, kde jsem. Mám stabilní zaměstnání a dobrý plat, což také není samozřejmost.
Navíc vím, že každá práce má své mínusy. Člověk si někdy říká, jestli by změna opravdu něco vyřešila, nebo jestli by se po čase objevily podobné problémy i jinde.
Přesto si občas kladu otázku, jestli je problém ve mně. Jestli jsem jen unavená z let práce s lidmi, nebo jestli se opravdu něco změnilo. Někdy mám totiž pocit, že lidé kolem mě přestávají používat zdravý rozum a očekávají, že za ně všechno vyřeší někdo jiný.
Možná je pravda někde uprostřed. Možná jsem jen po těch letech ztratila část trpělivosti, kterou jsem měla na začátku. A možná je to prostě normální.
Jen bych nerada došla do bodu, kdy mě práce s lidmi úplně připraví o zbytek zdravého rozumu.
