Článek
Jmenuji se Petr a před pár týdny mě kamarádka dala dohromady se svou kolegyní. Tvrdila, že jsme si povahově podobní a že bychom si mohli rozumět. Neměl jsem důvod jí nevěřit, a tak jsem souhlasil.
První schůzka proběhla v kavárně. Byla moc příjemná, nenucená a povídali jsme si několik hodin. O týden později jsme se domluvili znovu a vyrazili do botanické zahrady, zase to bylo fajn. Právě tam ale během řeči zmínila něco, čemu jsem tehdy ještě nepřikládal větší význam.
Řekla mi, že má silnou alergii na arašídy.
Ne nějakou nepříjemnost ve stylu vyrážky nebo svědění. Popsala ji jako život ohrožující. Přikývl jsem a řekl, že to musí být dost stresující. Souhlasila a tím rozhovor skončil.
Po druhé schůzce jsme si domluvili ještě společný oběd. Všechno probíhalo dobře a nijak jsem nepochyboval, že bychom se mohli vidět znovu. Jenže když jsem pak večer seděl doma, začal jsem nad tou její alergií přemýšlet. A čím déle jsem o tom uvažoval, tím víc mi docházelo, že by to mohl být větší problém, než se na první pohled zdálo.
Já totiž miluju arašídy. Ne ve smyslu, že si jednou za měsíc koupím sáček oříšků. Jím je prakticky pořád, používám je i při vaření, zejména do asijských pokrmů, které taky zbožňuju.
Arašídové máslo si běžně mažu na pečivo, přidávám ho do různých jídel a mám ho tedy doma skoro neustále. Navíc mám psa a do jeho speciálních hraček pravidelně dávám právě arašídové máslo jako odměnu, protože ho taky miluje.
V tu chvíli mi začaly docházet věci, které by mě předtím vůbec nenapadly. Pes s hračkou pobíhá po bytě, olizuje nábytek, lehá si na gauč a pak přijde návštěva. Co když by jí stačil kontakt se stopovým množstvím? Co když by pes snědl arašídové máslo a potom jí olízl ruku?
Najednou jsem si uvědomil, že pokud by mezi námi někdy měl vzniknout vážný vztah, nešlo by jen o občasnou opatrnost. Musel bych změnit spoustu věcí. Možná úplně přestat jíst arašídy, změnit návyky doma, dávat pozor na každé jídlo a řešit i věci kolem psa.
A upřímně? Nechtělo se mi do toho. Ne proto, že by byla špatná. Ne proto, že by mi nebyla sympatická. Jen jsme byli teprve po dvou schůzkách. V podstatě jsme se skoro neznali. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem měl pocit, že je férovější skončit teď, než za několik měsíců.
Tak jsem jí zavolal. Omluvil jsem se a řekl, že bych rád zrušil další schůzku. Nejdřív si myslela, že ji jen přesuneme na jiný termín. Když jsem vysvětlil, že si nemyslím, že bychom dlouhodobě fungovali, zeptala se proč.
A já se rozhodl být upřímný.
Řekl jsem jí pravdu. Že mám rád arašídy natolik, že si nedokážu představit život bez nich. Že bych měl neustále strach, abych jí neublížil. A že vím, že existují různá bezpečnostní opatření, ale že je jednoduše nechci podstupovat.
Na druhé straně telefonu bylo chvíli ticho. Pak mi vysvětlovala, že lidé s alergiemi podobné situace řeší běžně. Že existují pravidla, jak být v bezpečí. Že bychom si na všechno zvykli. Já jí věřil. Jenže jsem zároveň věděl, že do toho nechci jít.
Nakonec jsem řekl něco, co asi znělo dost hloupě. Že prostě nechci přestat jíst arašídové máslo. A byla to pravda. Možná směšná, možná absurdní, ale pořád pravda. Ona na to jen otráveně vydechla, jestli to myslím vážně. Pak mi řekla, že jsem nezralý, sebestředný a sobecký blbec. Znovu jsem se omluvil a ona zavěsila.
Tím to ale neskončilo. Brzy se ozvala kamarádka, která nás seznámila. Její kolegyně jí všechno převyprávěla a prý si myslí, že jsem naprostý idiot. Kamarádka mi sice neřekla nic tak ostrého, ale přiznala, že moje logika jí připadá zvláštní. A právě to mě přimělo přemýšlet, jestli jsem se opravdu zachoval špatně.
Jenže čím víc to rozebírám, tím víc si myslím, že seznamování přesně od toho je. Lidé chodí na schůzky, aby zjistili, jestli jsou kompatibilní nebo ne. Někdo nesnáší psy. Někdo nechce děti. Někdo miluje cestování a druhý chce celý život bydlet v jedné vesnici. A někdo má bohužel život ohrožující alergii na něco, co druhý člověk jí každý den.
Kdyby mi řekla, že nesnáší psy a nikdy by se psem nechtěla žít, také bychom se rozešli. Ne proto, že by byla špatný člověk, ale protože by to prostě nefungovalo. Přesně tak jsem se díval i na tuhle situaci. Po dvou schůzkách mezi námi nebyl žádný závazek, žádné společné bydlení ani společné plány. Jen dva lidé, kteří zjišťovali, jestli se k sobě hodí.
A já dospěl k závěru, že raději ne.
Možná zní zvláštně říct, že jsem dal přednost arašídům před potenciálním vztahem. Jenže po dvou schůzkách jsme byli pořád skoro cizí lidé, i když jsem měl pocit, že si rozumíme.
A v takové chvíli mám radši upřímné odmítnutí než několik měsíců předstírání, že problém neexistuje. Možná jsem přišel o šanci poznat skvělou ženu, která by mi třeba mohla změnit život. Jen ten způsob, kterým vím už teď, že by mi život změnila určitě, i když nechtíc, byl pro mně prostě příliš drastický.
Takže jsem rozhodl alespoň nemarnit její čas. A to mi připadá férovější než všechno ostatní.
