Článek
Jsem asi poslední člověk, kterého by někdo označil za milovníka moderního umění.
Mám ráda krajiny. Lesy. Hory. Moře. Obrazy, na které se člověk podívá a má chuť být na tom místě. Když si něco pověsím doma na zeď, chci, aby mi to přinášelo klid.
Moje snacha Lucie je pravý opak. Už několik let maluje. Vedle zaměstnání si přivydělává prodejem obrazů a je na tom vidět, že ji to opravdu baví. Často dává svá díla rodině nebo přátelům jako dárky. Většina lidí je poměrně nadšená, ale já jsem vždycky měla pocit, že její styl prostě není pro mě.
Nikdy jsem jí to ale samozřejmě neříkala. Proč taky? Každý máme přece jiný vkus.
Lucie nemaluje krajiny nebo přírodu. Nejčastěji maluje lidi. Přesněji řečeno ženy. Jenže ne realisticky. Její postavy mají velmi úzký pas, výrazné boky, dlouhé nohy a trochu „kreslený“ vzhled, vlastně ani nevím, jak to přesně popsat. Někdo by možná řekl stylizované. Někdo možná elegantní. Já bych řekla, že mi bohužel prostě nesedí.
Nikdy jsem si neuměla představit, že bych něco takového měla pověšené v obýváku.
Před několika měsíci jsme se s manželem přestěhovali do menšího domu. Děti už jsou dávno pryč, a tak jsme usoudili, že velký dům nepotřebujeme. Stěhování bylo náročné, ale měli jsme radost. Nový začátek, méně starostí a méně prostoru na uklízení.
Krátce po nastěhování mi Lucie předala dárek. Byl to obraz.
Řekla, že ví, jak moc milujeme moře, a proto pro nás namalovala scénu na pláži.
Poděkovala jsem jí. A opravdu jsem jí poděkovala upřímně. Věděla jsem, že si s tím dala práci.
Jenže když jsem obraz doma rozbalila, cítila jsem přesně to, čeho jsem se obávala. Na pláži seděla žena v jejím typickém stylu. Dlouhé nohy, výrazné křivky, maličký pas.
A mně se to nelíbilo.
Ne proto, že by byl obraz špatně namalovaný. Prostě to nebylo něco, co bych chtěla mít každý den před očima.
Nakonec jsem ho opřela v garáži ke zdi s tím, že časem snad nějak vymyslím, co s ním. A pak jsem na něj víceméně zapomněla.
Do obýváku jsme si mezitím koupili jiný obraz. Velkou mořskou krajinu bez lidí. Přesně takovou, jakou máme rádi.
Myslela jsem si, že je vše vyřešené.
Jenže nebylo.
Minulý týden se Lucie zastavila, protože si chtěla odvézt několik starých dekorací, které už nevyužijeme. Protože jsme se stěhovali do menšího domu, spoustu věcí postupně rozdáváme.
Byly jsme spolu v garáži, když si všimla svého obrazu.
Okamžitě se zarazila.
„Proč není v domě?“
Nejdřív jsem zkusila diplomatickou odpověď. Řekla jsem, že pro něj zatím bohužel nemám místo.
Jenže Lucie se nevzdala. Připomněla mi, že jsme si přece právě pořídili nový obraz do obýváku. Potom vzala ten svůj do ruky a začala se rozhlížet.
„Já ti pomůžu nějaké místo najít.“
Nejdřív jsem si myslela, že to říká jen obrazně.
Neříkala.
Než jsem stihla cokoliv namítnout, zamířila s obrazem do domu. Šla jsem za ní a sledovala, jak prochází jednotlivé místnosti a hodnotí stěny, jako by byla bytová designérka na zakázce.
Pak se zastavila v obýváku.
Na jedné stěně nám visel menší obraz podzimní krajiny, který jsme si taky koupili po nastěhování. Byl jednoduchý, klidný a přesně odpovídal tomu, co máme rádi.
Lucie si ho chvíli prohlížela.
„Tady by se to vešlo.“
Než jsem stihla zareagovat, sundala ten obraz ze zdi.
„Luci, co prosím tě děláš?“
„Vždyť tenhle může být někde jinde.“
A ještě než jsem cokoliv dalšího namítla, opřela náš obraz o stěnu na zem a začala na jeho místo věšet ten svůj.
Pak ustoupila o pár kroků dozadu a spokojeně si své dílo prohlédla.
„Vidíš? Takhle je to přece mnohem lepší. Ten váš obrázek je o dost menší a vleze se ti tedy určitě i někde jinde.“
V tu chvíli mi definitivně došla trpělivost.
Znovu jsem jí řekla, že ten obraz momentálně nechci pověšený v domě. Nejdřív se tvářila nechápavě. Pak se napjatě zeptala proč.
A tehdy jsem udělala něco, čemu jsem se celé měsíce snažila vyhnout.
Řekla jsem pravdu.
„Lucie, nezlob se, ale mně se ten obraz prostě nelíbí.“
Najednou bylo hrobové ticho.
Takové to nepříjemné ticho, kdy člověk okamžitě ví, že právě řekl něco, co druhého zasáhlo.
Lucie na mě několik vteřin jen zírala. Pak bez jediného slova sundala obraz ze zdi, vzala ho do rukou a bleskově zamířila ke dveřím.
Prostě beze slova odešla.
Když jsem za ní rychle vyšla ven, už stála u auta.
„Luci, nezlob se,“ zavolala jsem na ni. „Nechtěla jsem tě ranit.“
To byla chyba.
Otočila se ke mně a bylo vidět, že je opravdu naštvaná.
„Víš vůbec, kolik lidí za moje obrazy platí?“
Neodpověděla jsem.
„Lidé si moje práce kupují za skutečné peníze. A ty bys měla být vůbec ráda, že jsi dostala originál zadarmo.“
Pak se pohrdavě podívala směrem k domu.
„Ale upřímně? Mě to vlastně ani nepřekvapuje.“
„Jak to myslíš?“
„Stačí se podívat na to, co máš pověšené na stěnách teďka.“
To už mě zamrazilo.
„Ty umění vůbec nerozumíš. Podle toho, co sis sem vybrala, je to poznat.“
A pak nastoupila do auta.
Ještě než zavřela dveře, dodala:
„Někteří lidé prostě ocení jen tuctové obrázky z obchodu.“
Potom odjela.
A teprve večer mi volal syn. A byl taky naštvaný.
Tentokrát už ale nešlo jen o zraněné city kvůli obrazu. Podle něj jsem Lucii úplně ponížila a znehodnotila její práci. Prý Lucie doma plakala a byla úplně nepříčetná. Prý na obrazu pracovala dlouhé hodiny. Prý bych se měla omluvit a obraz pověsit.
To jsem odmítla.
Omluvit se za způsob, jakým jsem to řekla? Možná.
Ale pověsit si domů něco, co se mi nelíbí, jen abych ochránila něčí city?
To ne. Podle mě jsem jen odmítla nechat někoho jiného rozhodovat o tom, co bude viset na stěnách mého domova. A právě kvůli tomu jsme se pohádali.
Od té doby nad tím ale pořád přemýšlím.
Možná jsem měla být taktnější. Možná jsem měla obraz schovat někam, kde by ho nikdy nenašla. Možná jsem měla dál opakovat, že pro něj zatím nemám místo, pokaždé když by k nám přišli na návštěvu.
Jenže na druhou stranu… co jsem měla opravdu dělat?
Pověsit si do obýváku obraz, který nechci? Do koupelny? Do pracovny? Do ložnice?
Náš nový dům není velký. Máme dva pokoje, větší obývák s kuchyní a jednu koupelnu. Není tu žádná tajná místnost nebo malá pracovna, kam bych mohla obraz schovat a nikdy ho nevidět.
Navíc ani manžel z něj nebyl bohužel vůbec nadšený.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že umění je možná ten nejriskantnější dárek na světě.
Když někomu koupíte svíčku, může ji zapálit. Když dostane knihu, může ji odložit. Když dostane obraz, očekává se, že si ho pověsí na zeď a bude se na něj dívat roky.
Jenže ne každý má stejný vkus. A možná právě v tom je celý problém.
Lucie nám chtěla udělat radost. Já jsem ale nechtěla lhát.
A někde mezi tím vznikla situace, ze které nakonec odešli zranění úplně všichni.
Takže si teď říkám, měla bych nakonec ustoupit, někam ten obraz pověsit a doufat, že si na něj možná nakonec nějak zvyknu? Nebo bych si měla stát za svým názorem a v podstatě uplatnit takové to „můj dům, moje pravidla“?
