Článek
V naší rodině se vždycky hodně jezdilo. Hrady, výstavy, adventní trhy, zoo, občas víkend někde na horách. Nejčastěji jsme vyráželi já, rodiče, moje sestra Lucie a někdy její manžel. Od chvíle, kdy jsme oba dospěly, to byl jeden z mála způsobů, jak jsme se všichni pravidelně potkávali.
Já mám větší auto a řízení mi nikdy příliš nevadilo. Navíc skoro nepiju, takže když součástí výletu byla ochutnávka vína, pivovar nebo večerní posezení, bylo automaticky jasné, kdo pojede zpátky. Dlouhé roky jsem to vůbec neřešila.
Vlastně jsem byla ráda, že mě rodina bere všude s sebou.
Až časem mi došlo, že možná nebylo úplně přesné říkat, že mě berou s sebou.
„Vezmeš auto, viď?“
Rodinné výlety se organizovaly většinou ve společné skupině. Máma poslala odkaz na nějaký zámek, sestra našla restauraci a během chvíle se domlouval termín. Téměř vždycky pak přišla stejná otázka.
„Eliško, vezmeš auto, viď?“
Většinou jsem odpověděla, že ano. Ráno jsem objela rodiče, potom sestru a podle toho, kdo jel, jsme ještě někoho nabírali cestou. Večer jsem pak stejný okruh absolvovala opačně.
Nikdy mi to nepřipadalo jako velká oběť. Někdo přece řídit musí a já jsem měla ze všech nejprostornější auto. Táta už delší trasy neměl rád, máma řídila jen po městě a Lucie s manželem měli malé auto, do kterého jsme se všichni nevešli.
Postupně se ale stalo něco zvláštního. Přestalo se řešit, kdo bude řídit. Začalo se rovnou počítat se mnou.
Na výlet jsem vyrážela dřív než všichni a vracela se poslední
Když jsme jeli někam na celý den, vstávala jsem obvykle o hodinu dřív než ostatní. Musela jsem natankovat, objet rodinu a večer všechny zase rozvézt. Pokud jsme se někde zdrželi, já byla jediná, kdo si nemohl dát ani druhou skleničku.
Ostatní si na to rychle zvykli.
Táta občas během cesty usnul. Máma si dala po obědě víno a sestra s manželem byli spokojení, že nemusí řešit, kdo z nich bude řídit. Když jsem si někdy povzdechla, že mě čeká ještě hodina rozvážení po městě, někdo se zasmál, že jsem přece náš rodinný taxikář.
Brala jsem to jako vtip.
Dnes už si nejsem jistá, jestli to byl jen vtip.
První zvláštní pocit přišel po výletu na Moravu
Jednou jsme vyrazili na vinařskou akci. Já původně navrhovala vlak, protože spojení nebylo špatné a chtěla jsem si také něco ochutnat. Sestra ale řekla, že autem budeme mnohem svobodnější a rodiče nebudou muset přestupovat.
Nakonec jsem ustoupila.
Celý den byl příjemný. Ostatní ochutnávali, já si dala jednu malou sklenku hned dopoledne a pak už jen vodu. Večer jsem všechny odvezla domů a ke svému domu dorazila skoro o hodinu později než sestra.
Druhý den máma do skupiny napsala, jak byl výlet skvělý a že bychom si ho měli zopakovat. Lucie odpověděla, že se mnou je to nejlepší, protože se nikdo nemusí hlídat.
Nevím proč, ale tentokrát mi ta věta zůstala v hlavě.
Se mnou.
Nebo s mým autem?
Další výlet měl být úplně obyčejný
O několik měsíců později přišla máma s nápadem vyrazit na podzimní slavnosti asi devadesát kilometrů od nás. Měla tam být řemesla, jídlo, několik vinařů a večer koncert. Všichni byli okamžitě pro.
Tentokrát jsem si ale řekla, že řídit nechci.
Nebylo za tím žádné drama. Prostě jsem chtěla jednou sedět vzadu, dát si svařák nebo víno a cestou domů klidně usnout stejně jako ostatní. Navrhla jsem, že pojedeme vlakem. Z nádraží to bylo k areálu pár minut pěšky.
Reakce mě překvapila.
Máma hned napsala, že vlakem se jí nechce. Táta začal řešit, kolikrát se přestupuje, přestože šlo o jeden přímý spoj. Sestra se zeptala, co se děje s mým autem.
Odpověděla jsem, že vůbec nic.
Jen tentokrát nechci řídit.
Najednou byl výlet strašně komplikovaný
Během několika hodin se z jednoduchého rodinného výletu stal logistický problém. Sestra tvrdila, že jejich auto je malé, táta se na tak dlouhou cestu necítí a máma řídit nechtěla.
Znovu jsem navrhla vlak.
Nikdo na to pořádně nereagoval.
Další den se skupina úplně odmlčela. Myslela jsem si, že se tedy nikam nepojede. Bylo mi to trochu líto, ale nepovažovala jsem to za nic zásadního.
V pátek večer jsem ještě mámě volala kvůli něčemu jinému a zeptala se, co bude o víkendu dělat.
Chvíli váhala a pak řekla, že nakonec na slavnosti pojedou.
Jen beze mě
Nejdřív jsem myslela, že jsem špatně slyšela.
Máma mi vysvětlila, že sestrin manžel nakonec souhlasil, že pojede autem. Vzali jeho vůz a nějak se poskládají. Řekla jsem, že je to super a v kolik tedy vyrážíme.
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.
Pak máma řekla, že už jsou domluvení trochu jinak.
Sestra totiž mezitím pozvala ještě svou tchyni. Auto bude plné.
Zeptala jsem se, jestli mi tedy vážně chtějí říct, že rodinný výlet, který jsme několik dní plánovali společně, proběhne bez jediného člověka, který odmítl řídit.
Máma okamžitě začala vysvětlovat, že to tak nemám brát.
Jenže jinak se to bralo dost těžko.
„Mysleli jsme, že když nechceš řídit, nechceš jet“
To byla věta, kterou mi potom řekla sestra.
Zavolala jsem jí, protože jsem chtěla slyšet její verzi. Tvrdila, že z mé zprávy pochopila, že se mi na výlet vlastně nechce. Připomněla jsem jí, že jsem několikrát navrhla vlak a výslovně napsala, že chci jet.
Na chvíli se odmlčela.
Pak změnila argument. Prý se prostě museli nějak zařídit a její manžel chtěl vzít svoji mámu. Když jsem nebrala auto, nebylo prý jasné, kolik lidí se vejde.
To už mě opravdu naštvalo.
Několik let jsem měla dost velké auto na to, abych vozila její rodiče, ji i jejího manžela. Jakmile řídil on, místo se našlo pro jeho matku.
Pro mě už ne.
Poprvé jsem začala počítat všechny předchozí výlety
Do té doby jsem nikdy přemýšlela, kolikrát jsem rodině dělala řidiče. Najednou mi jednotlivé situace začaly naskakovat jedna po druhé.
Vánoční trhy, odkud jsem všechny rozvážela skoro do půlnoci. Rodinná oslava, na které jsem nepila, protože jsem vezla rodiče. Výlet do hor, kdy jsem cestou zpátky řídila tři hodiny v dešti, zatímco ostatní spali.
Nikdy jsem za to nic nechtěla.
Vadilo mi něco jiného. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem součást skupiny stejně jako všichni ostatní. Teď se ukázalo, že moje účast možná přinášela ještě jednu velmi praktickou výhodu.
Dokud jsem řídila, byla jsem potřeba.
Když jsem jednou chtěla být jen pasažér, moje místo se překvapivě rychle obsadilo.
Na výlet samozřejmě odjeli
V sobotu mi máma poslala několik fotografií. Na jedné stáli všichni před stánky, na další měli v ruce skleničky. Sestrin manžel byl jediný, kdo nepil.
Část mě měla chuť napsat něco jedovatého. Neudělala jsem to.
Odpověděla jsem jen, že vypadají spokojeně, a šla jsem si po svém.
Odpoledne mi zavolal táta. Asi pochopil, že celá situace nevypadá dobře. Řekl, že ho mrzí, že jsem nejela, a že příště to zařídíme jinak.
Zeptala jsem se ho, proč se to nezařídilo jinak tentokrát.
Na to moc odpovědět nedokázal.
Máma tvrdila, že z toho dělám něco, co v tom není
O pár dní později jsme se viděly. Máma se mi snažila vysvětlit, že mě přece nikdo úmyslně nevynechal. Všechno se prý seběhlo rychle a sestrina tchyně se přidala na poslední chvíli.
Zeptala jsem se jí, jestli někoho napadlo napsat mi: „Jedeme, chceš se přidat?“
Nenapadlo.
Přitom kdybych původně řekla, že vezmu auto, nikdo by nezjišťoval, jestli se přidat chci. Automaticky by se počítalo s tím, že jedu, protože bez mého auta by se žádný plán nedal uskutečnit.
Máma namítla, že jsem vždycky říkala ráda.
To byla pravda.
Jen jsem netušila, že se tím z dobrovolné laskavosti postupně stala podmínka členství.
Další výlet přišel o pár týdnů později
Tentokrát navrhl táta výstavu v jiném městě. V rodinné skupině se opět začalo domlouvat, kdo pojede.
Máma se mě zeptala, jestli vezmu auto.
Napsala jsem, že klidně pojedu, ale řídit tentokrát nebudu. Pokud chce někdo autem, může řídit on. Jinak se ráda svezu vlakem.
Několik hodin se nic nedělo.
Pak táta napsal, že pojede autem on.
Najednou to šlo.
Sestra s manželem se také přidali a tentokrát se do auta vešli všichni, včetně mě. Nikdo nezemřel, nikdo nemusel cestovat na střeše a rodinný výlet proběhl úplně normálně.
Jen jsem poprvé po letech seděla na sedadle spolujezdce.
Od té doby už nejsem automatický řidič
Neznamená to, že jsem přestala rodinu vozit. Když jedeme někam, kam dává smysl vzít moje auto, klidně ho vezmu. Rozdíl je v tom, že se mě teď někdo nejdřív zeptá.
Občas řídí sestrin manžel. Někdy táta. A když všichni chtějí pít nebo nikdo nechce sedět za volantem, jedeme vlakem.
Ukázalo se, že veřejná doprava není tak strašná, jak rodina několik let tvrdila.
Hlavně se změnilo něco jiného. Přestala jsem automaticky spojovat pozvání na výlet s povinností odvézt všechny ostatní.
Možná jsem si za to částečně mohla sama. Když člověk něco dlouho nabízí bez řečí, okolí to snadno začne považovat za samozřejmost.
Přesto jsem ráda, že jsem jednou řekla ne.
Aspoň jsem zjistila, že na některých rodinných výletech nebyla nejdůležitější moje společnost.
Nejdůležitější byly klíčky od auta.
