Článek
Seděl jsem u stolu, klikal do diáře a snažil se doladit podklady na online schůzku s centrálou. Čas se blížil, já byl nervóznější než obvykle. Nešlo jen o rutinní call – mělo se rozhodovat o rozpočtu na příští rok, a já měl v ruce čísla, která mohla ukázat, že naše pobočka stojí za investici. Chtěl jsem zazářit.
Zvedl jsem notebook, kávu a složku s poznámkami a vyrazil směrem k zasedačkám. Na monitoru jsem zahlédl notifikaci: Schůzka začíná za pět minut. Rychle jsem prošel chodbou, v duchu si opakoval hlavní body prezentace a vrazil do dveří, které jsem považoval za správné.
V první chvíli mi nedošlo, že je něco špatně. Tlumené světlo, zatažené žaluzie, neobvykle ticho. A pak jsem je uviděl. Dva lidé, které jsem znal až příliš dobře – můj přímý nadřízený a šéfová celé pobočky. Nebyli ponoření v tabulkách, ani nad projekty. Jejich soustředění patřilo výhradně jeden druhému. A to způsobem, který nepotřeboval další komentář.
Zůstal jsem stát na prahu dveří, paralyzovaný. Vteřiny se táhly, jako by čas přestal existovat. Potom rychlý pohyb, trhnutí, pohledy plné vzteku i šoku. Zakoktal jsem omluvu, zavřel dveře a prchal, co mi nohy stačily. Do správné místnosti jsem nakonec dorazil s dechem na půl žerdi a myslí úplně jinde. Online schůzka proběhla, ale já mluvil jako robot.
Doufal jsem, že se celá věc utopí v mlčení. Že se budeme tvářit, jako by se nic nestalo. Jenže to byl naivní předpoklad. Už druhý den jsem poznal, že mi nadřízení nezapomněli na „nepovolené svědectví“. Najednou jsem byl ten, kdo dostával nejtěžší úkoly s nereálnými termíny. Moje návrhy, které dřív brali vážně, začali shazovat s ironickým úsměvem. Z porad jsem odcházel s pocitem, že jsem tam jen pro dekoraci.
Nejtěžší bylo pozorovat, jak se atmosféra kolem mě mění. Kolegové cítili napětí a raději se mi vyhýbali. Někdo mi možná věřil, jiní možná slyšeli jen jejich verzi. V kuchyňce se šeptalo, na chodbách se objevovaly pohledy, které říkaly víc než slova. A já se propadal do pocitu, že moje léta tvrdé práce, hodin přesčasů a výsledků, na které jsem byl hrdý, mizí jako dým.
Každý den jsem přemýšlel, co dál. Mohl jsem to nahlásit na HR, ale co bych vlastně řekl? Že jsem omylem otevřel dveře a viděl víc, než jsem měl? To by znělo jako pomsta nebo klep. Oni byli šéfové, já jen někdo, kdo stál o krok níž. Mocenská rovnováha byla jasná.
Druhá možnost byla odejít. Najít si jinou práci, někde jinde znovu vybudovat to, co jsem tu už měl. Jenže představa, že všechno, co jsem dokázal, nechám za sebou, byla trpká. Roky jsem stoupal nahoru, až jsem se dostal na pozici, kde jsem měl slušný plat, respekt i vyhlídky. A teď to mělo skončit kvůli tomu, že jsem otevřel špatné dveře?
Občas se vkrádala myšlenka na přeložení do jiné pobočky. Znamenalo by to ztrátu pozice, ale aspoň bych si zachoval tvář. Jenže i to je vlastně útěk. A já si nejsem jistý, jestli dokážu utéct, když vím, že jsem nic špatného neudělal.
Každé ráno, když stojím u výtahu a čekám, až mě poveze do kanceláře, cítím v žaludku ten známý uzel. Jako bych vstupoval na bitevní pole, kde už je výsledek předem daný. A přesto jdu. Přesto zkouším držet hlavu vzhůru a tvářit se, že mě jejich drobné naschvály nezlomí.
Možná se to časem zlomí. Možná najdu cestu, jak se bránit, jak se znovu nadechnout. A možná ne. Jediné, co vím jistě, je, že jeden špatně zvolený vchod dokáže převrátit život vzhůru nohama. A já teď stojím uprostřed té bouře a netuším, jestli mě odnese pryč, nebo mě nechá stát na místě – silnějšího, než jsem, kdy byl.
