Článek
Ve firmě dělám skoro deset let a za tu dobu jsem pochopil jednu věc. Ve velkých korporátech existují dvě reality. Ta první je ta oficiální. Směrnice, pravidla, procesy, limity a všechny ty řeči o férovosti a jednotném přístupu. A pak je ta druhá, skutečná. Ta, kde si lidi prostě normálně vycházejí vstříc, protože jinak by se z toho všichni zbláznili.
Nikdy jsem po nikom nechtěl nic velkého. Fakt ne. Žádné bokovky, žádné podvody, žádné zneužívání systému. Jen takové ty běžné věci, které se dějí snad v každé větší firmě. Občas přijít o hodinu později, když člověk potřebuje na úřad. Jindy odejít dřív kvůli doktorovi. Napsat dovolenou i ve chvíli, kdy už byl oficiálně plný stav. Nebo si vzít občas práci z domova.
Nic, na čem by firma shořela. Nic, kvůli čemu by někdo jiný musel dřít za dva. A hlavně nic, co by nedělali úplně všichni kolem.
Jenže můj šéf z toho vždycky dokázal udělat skoro morální dilema. To bylo na tom nejhorší.
Nikdy většinou neřekl vyloženě ne. Nakonec se skoro vždycky nějak domluvilo. Jenže předtím musela přijít ta jeho klasická přednáška.
„No jo, Petře…“
„Tohle je přesně ta protekce, kterou já nemám rád.“
„Víš, jak to vypadá vůči ostatním?“
„Kdyby to chtěli všichni, tak se ta firma zblázní.“
„Nemůžu přece někomu pořád dělat laskavosti.“
A podobné kecy.
Vždycky se u toho tvářil skoro jako člověk, který právě riskuje kariéru kvůli tomu, že mě pustí o hodinu dřív vyzvednout dítě ze školky.
Přitom realita byla úplně jiná. Na našem oddělení to fungovalo jako všude jinde. Když někdo potřeboval pomoct a nebyl to idiot, ostatní mu vyšli vstříc. Jednou pomohl jeden, podruhé druhý. Prostě normální fungování mezi lidmi.
Jenže šéf měl strašně rád pocit, že on je ten zásadový člověk, který bojuje proti protekci a nespravedlnosti.
Pamatuju si třeba, jak jsem jednou potřeboval dva dny práce z domova, protože manželka ležela s horečkami a doma byl chaos.
Normálně jsem za ním přišel a ještě než jsem to vůbec dořekl, už začal:
„No jo… home office… to je dneska strašně populární.“
Pak se opřel do židle a pokračoval:
„Já jen doufám, že si lidi nemyslí, že je to automatické.“
A samozřejmě nesměla chybět klasika:
„Nemůžu přece dělat výjimky jen proto, že se známe.“
To „že se známe“ říkal strašně rád. Jak kdybych po něm chtěl přepsat účetnictví firmy nebo mi dát služební auto domů.
Přitom šlo o dva dny práce z notebooku, které nikomu neublížily a firma kvůli nim rozhodně nezkrachovala.
Nebo dovolená.
Jednou jsme potřebovali s manželkou odjet mimo termín, jenže už byl oficiálně plný počet lidí mimo kancelář. Tak jsem za ním šel, normálně se zeptal, jestli by to nešlo nějak přehodit.
A zase to stejné divadlo. Povzdech. Pohled do tabulek. Pak několikaminutová přednáška o férovosti.
„Víš, Petře, já nechci, aby to vypadalo, že někomu nadržuju.“
„Tohle je přesně ten problém českých firem.“
„Pak si lidi myslí, že pravidla neplatí.“
Nakonec mi to samozřejmě schválil.
A přesně o tom to bylo. Nikdy nešlo o to, že by něco opravdu nešlo. On si jen strašně užíval ten pocit, že je strážce pravidel a morálky.
Jenže pak přišel minulý rok. A najednou se role trochu otočily.
Jednou ráno přišel do kanceláře úplně rozhozený. Už na něm bylo vidět, že ho něco žere. Chodil sem a tam, pořád někam volal a byl protivnější než obvykle.
Kolem oběda si mě zavolal bokem. A už ten tón byl úplně jiný než normálně. Žádný šéfovský výraz. Žádné řeči o pravidlech. Najednou skoro kamarádský hlas.
„Petře… hele… ty vole…“
A už jsem věděl, že něco potřebuje.
Ukázalo se, že jeho syn nevzal místo v předškolní třídě před nástupem do školy. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že už měl něco domluvené, ale na poslední chvíli to padlo.
A teď byl v problému.
Samozřejmě nějaké místo by se ještě našlo. Jenže daleko. Přes celé město. Znamenalo by to každé ráno vozit malého autem, přejíždět v kolonách a celé si to komplikovat.
A tehdy si vzpomněl na jednu věc.
Moje manželka dělá ve školce. A zrovna v té školce mají i přípravné třídy.
Najednou úplně změnil styl.
„Hele, Petře… však mě znáš.“
„Víš, jak to dneska chodí.“
„Člověk musí občas trochu pomoct, ne?“
„Třeba by se tam něco našlo…“
Normálně jsem málem čekal, kdy začne mluvit o lidském přístupu a vzájemné podpoře.
A nejlepší bylo, že ta situace vůbec nebyla jednoduchá. Na dvě volná místa byl obrovský přetlak. Hlásilo se tam mraky lidí a každé místo se řešilo skoro pod lupou.
Takže žádná banalita.
Jenže já doma vysvětlil manželce, o co jde. Ta to pak řešila přímo u nich ve školce a nakonec se to nějak podařilo domluvit.
Nic nezákonného. Žádné vyhazování jiných dětí. Prostě jedna z těch situací, kdy se někde něco uvolní, někdo se s někým domluví a věci se pohnou.
Když jsem mu pak řekl, že to vyšlo, byl najednou úplně jiný člověk.
Poprvé za ty roky jsem měl pocit, že mě opravdu poslouchá.
Třikrát poděkoval. Potřásl mi rukou. Dokonce asi dvakrát zopakoval:
„Tohle ti fakt nezapomenu.“
A já si celou dobu v hlavě říkal, jak strašně rychle se mění pohled na „protekci“, když ji člověk zrovna potřebuje pro sebe.
Samozřejmě že se úplně nezměnil. Pořád občas pronese svoje řeči o pravidlech a férovosti. Pořád rád připomíná, že se ve firmě nesmí dělat výjimky.
Jen už ne tak přehnaně. A hlavně ne přede mnou.
Protože pokaždé, když začne mluvit o tom, jak jsou laskavosti v práci špatně, oba moc dobře víme, kdo kdysi přišel se skoro prosebným:
„Petře… však víš, jak to dnes chodí.“
