Článek
Před víc jak třemi lety bych nevěřila, že se mi podaří zhubnout téměř padesát kilogramů. Byla to asi nejtěžší věc, jakou jsem kdy dokázala. Každý den jsem počítala kalorie, několikrát týdně cvičila, změnila celý svůj jídelníček a vzdala se spousty věcí, které jsem dřív milovala.
Byly chvíle, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Když jsem ale viděla první výsledky, dodávaly mi sílu pokračovat dál. Nakonec jsem dosáhla váhy, o které se mi roky ani nesnilo.
Myslela jsem si, že tím všechno skončí. Že budu konečně spokojená sama se sebou a budu si moct začít užívat nový život. Jenže přišel problém, o kterém se skoro vůbec nemluví.
Po tak velkém úbytku váhy mi zůstalo velké množství přebytečné kůže.
Spousta lidí má pocit, že jde hlavně o estetickou záležitost. Jenže skutečnost je úplně jiná. Kůže se mi neustále třela o sebe, hlavně v oblasti stehen a břicha. Dělaly se mi bolestivé opruzeniny, později i otevřené ranky, které se špatně hojily.
Na jaře a zvláště v létě jsem někdy sotva ušla pár kilometrů. Stačilo strávit celý den ve škole a večer jsem seděla doma s mastmi, obklady a bolestí, kterou přes volné oblečení nikdo neviděl.
S přítelem jsme spolu sedm let a oba učíme. Právě proto jsme věděli, že jakýkoliv větší operační zákrok připadá v úvahu jedině během letních prázdnin.
Už několik let jsme se bavili o tom, že si nechám přebytečnou kůži odstranit. Nechtěla jsem ale jít na operaci dřív, než se opravdu dostanu na svou vysněnou cílovou váhu. Byla by škoda podstupovat náročný zákrok a pak ještě dál výrazně hubnout.
Přítel o tom věděl od samého začátku. Nikdy nebyl proti. Naopak mě během hubnutí podporoval. Povzbuzoval mě, když jsem měla krizi, a radoval se ze mnou z každého shozeného kilogramu.
Asi před dvěma měsíci přišel s tím, že si chce nechat operovat šilhání. Od dětství měl problémy s jedním okem a lékaři mu nabídli zákrok, který by měl zlepšit nejen vzhled oka, ale také prostorové vidění. Bylo vidět, že se rozhodoval dlouho. Věděla jsem, že ho to trápí celý život, a měla jsem radost, že konečně našel odvahu.
Ani na okamžik mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli by kvůli mně měl operaci odložit.
Jenže krátce nato se můj zdravotní stav výrazně zhoršil. Horké počasí se pro mně stalo už doslova nesnesitelným peklem. Opruzeniny se změnily v bolestivé záněty a dermatoložka mi řekla, že pokud mám možnost operaci podstoupit, neměla bych ji zbytečně odkládat.
Když mi z nemocnice zavolali, že se uvolnil termín ještě teď na začátku července, měla jsem obrovskou radost. Přesně takový termín jsem potřebovala. Do konce prázdnin bych měla dost času se zotavit a už v září se snad vrátit do školy.
Domů jsem přišla plná nadšení. Čekala jsem, že se přítel zaraduje se mnou.
Místo toho se zamračil.
„To myslíš vážně?“ zeptal se.
Nejdřív jsem vůbec nechápala, co tím myslí.
Pak mi řekl, že jsem sobecká. Prý je bezohledné naplánovat si operaci ve stejném měsíci jako on. Že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jak to zvládneme.
Zůstala jsem sedět jako opařená.
Vždyť jsem po něm přece nikdy nechtěla, aby svou operaci rušil nebo odkládal. Naopak jsem okamžitě začala hledat řešení. Zavolala jsem hned své sestře a ta si bez váhání vzala několik dní dovolené, aby přijela k nám. Nabídla se, že bude vařit, nakupovat a pomůže nám oběma, dokud se nedáme dohromady.
Měla jsem pocit, že jsem vyřešila všechno.
Jenže ani to nestačilo.
Přítel mi řekl, že během své rekonvalescence potřebuje hlavně mě. Že se o něj přece nebudu moct starat, když sama budu po operaci.
Právě tahle věta mě zasáhla nejvíc.
Najednou mi došlo, že mu vlastně vůbec nejde o termín.
Vadilo mu, že tentokrát nebudu v roli té, která bude stát u postele, nosit čaj, vařit obědy a starat se o všechno kolem.
První dny jsem o tom přemýšlela skoro pořád.
Možná měl pravdu.
Možná bych měla ještě rok vydržet.
Jenže pak jsem si jednou večer sedla do koupelny a znovu si mazala rozedřenou kůži mastí. Každý dotek pálil. Najednou jsem si uvědomila, že přesně kvůli tomuhle jsem se celé ty roky těšila na operaci. Ne kvůli plochému břichu. Ne kvůli plavkám. Chtěla jsem, aby přestala bolest, se kterou jsem žila téměř každý parný den.
A tehdy mi hlavou proběhla jedna nepříjemná myšlenka.
Proč vlastně přemýšlím o tom, že svou operaci zruším?
Kvůli člověku, který mě celé roky poslouchal, jak mě to bolí. Nerozuměla jsem tomu.
Když jsem se ho o pár dní později zeptala, co přesně ode mě očekává, odpověděl úplně klidně.
„Myslím, že bys to měla odložit na příští rok.“
Zeptala jsem se ho proč.
Prý proto, že jeho operace je teď důležitější.
Rozuměla jsem tomu, že se bojí. Rozuměla jsem tomu, že se na zákrok psychicky připravoval celé měsíce. Možná si představoval, že bude pár dní odpočívat a já se o něj postarám. Jenže já jsem nikdy nechtěla, aby svou operaci odložil. Nikdy jsem po něm nechtěla, aby kvůli mně čekal.
Chtěla jsem jen, aby pochopil, že i moje bolest je skutečná.
Doteď přemýšlím, jestli jsem opravdu udělala něco špatně.
Měla jsem odmítnout termín, na který jsem čekala teď už celé roky, a dál žít s bolestí jen proto, aby se o mě během jeho rekonvalescence nemusel starat někdo jiný?
Nebo je normální, že se dva lidé ve vztahu dokážou podpořit i ve chvíli, kdy oba řeší vlastní zdravotní problémy?
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že nejde ani tak o dvě operace.
Jde o to, jestli je samozřejmé, že žena téměř vždycky nebo vesměs většinou odloží své potřeby, své zdraví i své plány, aby mohla pečovat o někoho jiného.
A právě s tím se momentálně nedokážu smířit. Jsem tady opravdu já ten sobec?
