Článek
Mám kočky.
Vlastně jednu vlastní a občas několik dočasně v péči. Spolupracuji už dlouhodobě s útulkem a když je potřeba, vezmu si na pár dní nebo týdnů koťata či dospělé kočky, než se pro ně najde nový vhodný domov. Bydlím sama v poměrně velkém bytě a nikdy s tím tedy nebyl problém, protože mám opravdu dost volného prostoru.
Tedy až do letošního jara.
Moje nejlepší kamarádka Denisa se kdysi pohádala s matkou a nevlastním otcem takovým způsobem, že už u nich nemohla zůstat. Situace byla dost vyhrocená a nepříjemná a já jí tedy nabídla volný pokoj. Bylo to samozřejmé. Když je člověk v úzkých, od toho přece přátelé jsou.
Denisa se nastěhovala a několik měsíců jsme fungovaly úplně bez problémů. Pak přišla další novinka.
Byla těhotná.
S přítelem začali řešit vlastní bydlení už před poměrně dlouhou dobou, ale protože mít vlastní byt v dnešní době není žádná jednoduchá záležitost, zatím stále zůstávala u mě. A protože její přítel momentálně pobýval u svého bratra, dokud nenašetří dostatek financí a jeho mini byt jedna + jedna opravdu nebyl zrovna vhodný prostor pro nastávající maminku, bylo to nejlepší východisko pro všechny. Přeci jen, miminko přišlo tak nějak neplánovaně.
Neměla jsem s tím nejmenší problém. Naopak jsem byla ráda, že nemusí řešit těhotenství a stěhování zároveň.
Minulý týden se ale stalo něco, co jsem opravdu nečekala.
Denisa konečně oznámila těhotenství své matce. Ta si přála osobní schůzku, a tak přišla k nám domů. Zavřely se v pokoji a skoro dvě hodiny si povídaly. Když vyšly ven, vypadalo to, že si spoustu věcí vyříkaly. Atmosféra byla mnohem klidnější a uvolněnější než dřív.
Jenže pak se její matka otočila ke mně.
A začalo to.
„Jestli tady bude Denisa bydlet během těhotenství, budeš muset něco udělat s těmi kočkami.“
Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Pak spustila přednášku o toxoplazmóze. Prý je to nemoc, kterou mohou přenášet kočky a která může být nebezpečná pro těhotné ženy. Bylo vidět, že si o tom něco přečetla a teď má pocit, že vedle mých koček hrozí Denise a dítěti smrtelné nebezpečí.
Začala mluvit o rizicích, kočičích záchodcích a o tom, jak jsme si to celé měly promyslet dřív.
Jenže my jsme si to promyslely. Dokonce velmi důkladně.
Denisa od prvního dne nemá s kočkami žádné povinnosti. Nečistí záchodky, neuklízí po nich a ani nemusí. Moje vlastní kočka má záchod v samostatném pokojíčku a kočky z útulku jsou oddělené v části bytu, kam Denisa prakticky vůbec nechodí.
Všechno je pravidelně uklízené a pod kontrolou.
Riziko, o kterém její matka mluvila, souvisí hlavně s manipulací s kočičími záchodky. Ty ale uklízím výhradně já a Denisa s nimi vůbec nepřijde do kontaktu.
Když jsem jí to vysvětlila, čekala jsem, že tím debata skončí.
Neskončila.
Naopak.
„Tak se těch koček zbav.“
Myslela jsem si, že jsem přeslechla.
Ne.
Myslela to vážně.
Nejdřív navrhovala, abych přestala brát kočky z útulku. Potom přišla s tím, že největší problém je moje vlastní kočka. Nakonec mi začala vysvětlovat, že pokud myslím na zdraví dítěte, měla bych se všech zvířat zbavit minimálně do porodu.
To už jsem cítila, jak ve mně roste vztek.
Denisa seděla vedle a několikrát se snažila matku přerušit. Bylo vidět, že je jí celá situace hrozně nepříjemná.
Já ale měla pocit, že poslouchám něco absurdního.
Někdo přišel do mého bytu, kde bydlím já, platím nájem já a starám se o zvířata já, a začal mi diktovat, co musím udělat se svým životem. Kvůli člověku, kterému jsem nabídla pomoc.
„Nezlobte se, ale moje kočka nikam nepůjde,“ řekla jsem nakonec.
„A s útulkem také nekončím.“
To už bylo zle.
Okamžitě jsem byla označená za sobce. Prý myslím víc na zvířata než na nenarozené dítě. Prý si neuvědomuji rizika. Prý nejsem ochotná udělat ani minimální oběť.
Přitom jsem měla chuť připomenout jednu podstatnou věc.
Nikdo Denisu nenutil bydlet u mě. A už vůbec ne její matku.
Když bylo potřeba pomoct, otevřela jsem jí dveře. Nechtěla jsem za to peníze. Nechtěla jsem žádné služby. Jen jsem jí poskytla bezpečné místo, kde může být v těžké životní situaci. Zdržela jsem se komentářů typu „když už ji vlastní matka pořádně nepomůže, tak jak by asi měla“ apod..
Po odchodu její matky za mnou Denisa několikrát přišla - omluvit se. Řekla mi, že si nemyslí vůbec nic z toho, co její matka říkala. Že jí kočky nevadí. Že se vedle nich cítí naprosto bezpečně. A že se stydí za to, jak se její matka chovala.
To mě uklidnilo.
Přesto jsem si uvědomila jednu věc.
Někteří lidé si myslí, že když mají strach nebo pocit, že vědí něco lépe než ostatní, získávají tím právo rozhodovat o cizím životě.
Jenže nezískávají.
Můžete někomu poradit. Můžete vyjádřit obavy. Můžete nabídnout pomoc. Nemůžete ale přijít do cizího bytu a začít určovat, které členy domácnosti má jejich majitel vyhodit.
A moje kočky členové domácnosti jsou.
Byly tu dávno předtím, než se Denisa nastěhovala. A budou tu i potom, co se odstěhuje.
Takže ne.
Koček se zbavovat nebudu.
Ani jedné.
