Článek
Ten den jsem výjimečně vyzvedával syna ze školky já. Už když jsem pro něj přijel, bylo jasné, že má energie ještě na několik hodin dopředu, zatímco já měl za sebou pracovní den a v hlavě jedinou představu: rychle domů, něco uvařit a mít chvíli klid. Cestou jsme se ale měli ještě zastavit v obchodě, protože doma chybělo několik běžných věcí — pečivo, mléko, něco na večeři a pár drobností, které člověk zjistí až ve chvíli, kdy otevře lednici a vidí, že tam skoro nic není.
Původně to měl být opravdu krátký nákup. Vzal jsem košík, syn šel vedle mě a hned po vstupu do obchodu začal komentovat všechno kolem sebe — proč jsou rohlíky tady, proč je u jogurtů zima, proč některé vozíky pískají a proč někdo kupuje tolik banánů. Odpovídal jsem jen napůl, protože jsem se snažil soustředit na to, abych co nejrychleji prošel obchodem a na nic nezapomněl.
Jenže pak jsem si všiml akce na džusy privátní značky obchodu. Byly vystavené hned uprostřed uličky, velká cedule hlásala zvýhodněnou cenu a pod tím stálo, že při koupi celého balení po šesti kusech vychází kus výrazně levněji. Byla to jedna z těch nabídek, u kterých si člověk řekne, že když už to stojí skoro stejně jako dvě běžná balení, vezme jich víc a má na pár dní klid.
Nejdřív jsem chtěl vzít jen jedno balení, ale pak jsem přidal další dvě různé příchutě. Syn se mezitím začal ptát, proč bereme tolik džusů, když přece doma ještě nějaké máme. Vysvětloval jsem mu něco o slevě, i když jsem věděl, že mu to je úplně jedno a zajímá ho hlavně to, kdy už půjdeme pryč.
Se zbytkem nákupu jsme pak zamířili ke kasám. Už z dálky bylo vidět, že klasické pokladny jsou plné. Fronta u jedné z nich byla tak dlouhá, že sahala skoro k oddělení se sladkostmi. Lidé stáli s plnými vozíky, někdo něco hledal v peněžence, někdo se dohadoval o ceně pečiva. Pohled na to mi stačil k tomu, abych bez váhání zamířil k samoobslužným pokladnám, které vypadaly téměř prázdně.
Na první pohled to vypadalo jako ideální řešení.
Začal jsem markovat jednotlivé věci. Pečivo, mléko, jogurty — všechno fungovalo normálně. Syn mezitím sledoval displej a občas mačkal prstem na sklo, dokud jsem mu neřekl, ať na nic nesahá.
Pak přišlo první balení džusů.
Po načtení čárového kódu se na obrazovce objevila nabídka zadat počet kusů. Zadání šesti kusů proběhlo bez problémů a já si v duchu řekl, že to bude jednodušší, než jsem čekal.
Vzal jsem další balení, tentokrát jinou příchuť. Naskenoval jsem čárový kód a čekal, že systém udělá totéž.
Neudělal.
Na displeji se nic neobjevilo. Pokladna načetla jeden kus a tím to skončilo.
Zkusil jsem chvíli čekat, jestli se nabídka neobjeví se zpožděním. Nic.
Znovu jsem se podíval na obrazovku, pak na balení, pak znovu na obrazovku. V hlavě jsem rychle počítal, jestli má smysl celé balení rozdělat a markovat každou krabici zvlášť, ale představa, že budu otevírat plastový obal a skládat šest džusů po jednom, mě okamžitě přešla.
„Tati, proč stojíme?“ ozvalo se vedle mě.
„Protože to nefunguje.“
„A proč to nefunguje?“
To byla otázka, na kterou jsem v tu chvíli nechtěl hledat odpověď.
Rozhlédl jsem se po okolí. U samoobslužných pokladen nikdo z personálu nebyl. Jediná prodavačka v dohledu seděla u klasické pokladny a odbavovala frontu, která se mezitím ještě prodloužila.
Přesto jsem tam došel, pozdravil a slušně ji požádal, jestli by někdo mohl přijít pomoct.
Ani nezvedla pořádně oči a jen zavolala na kolegyni.
Jenže kolegyně nikde.
Vrátil jsem se ke kase a čekal.
Minuta.
Další minuta.
Syn už se opíral o košík a začínal být neklidný.
„Už půjdeme?“
„Ještě chvíli.“
„Ale tys říkal rychle.“
A měl pravdu.
Po několika dalších minutách dorazila druhá prodavačka. Působila dojmem, že ji moje přítomnost zdržuje od něčeho podstatnějšího. Vysvětlil jsem jí problém, ona bez jediného slova něco odklikla a balení prošlo správně.
Požádal jsem ji, jestli by ještě mohla chvíli zůstat poblíž, protože jsem už měl dost silný pocit, že to nebude poslední problém.
Bylo vidět, že se jí to nelíbí.
Pokračoval jsem dál.
Další položka.
A přesně podle očekávání pokladna opět zastavila proces.
Tentokrát jiná hláška, jiný problém, ale stejný výsledek — bez zásahu obsluhy se nedalo pokračovat.
Prodavačka znovu přišla, tentokrát už viditelně méně ochotně. Sklonila se k displeji, něco zmáčkla a právě v té chvíli jsem po očku zachytil, jak převrátila oči.
Nebyl to velký pohyb. Možná si myslela, že si toho nevšimnu.
Ale všiml.
A právě tenhle malý detail mě vytočil víc než celé čekání.
Protože do té chvíle jsem se ještě snažil brát to jako běžnou poruchu systému. Jenže najednou jsem měl pocit, že problém nejsem já ani pokladna, ale to, že vůbec chci, aby jejich vlastní systém fungoval.
Stál jsem tam, dítě vedle mě už po páté opakovalo, že chce domů, za mnou se začali řadit další lidé, a ještě jsem měl pocit, že obtěžuji tím, že se snažím normálně zaplatit nákup.
V hlavě jsem měl připravenou odpověď, kterou bych za normálních okolností řekl okamžitě.
Jenže syn stál vedle mě a držel mě za rukáv.
Tak jsem jen dokončil placení, vzal tašky a bez jediného slova odešel.
Když jsme míjeli východ, syn se mě zeptal:
„Tati, proč ta paní dělala ten obličej?“
Podíval jsem se zpátky směrem ke kasám, kde právě stejná prodavačka pomáhala dalšímu zákazníkovi se zaseklou pokladnou.
A tehdy jsem si jen pomyslel, že jestli někoho tak strašně obtěžuje pomáhat u samoobslužných pokladen, možná by bylo jednodušší vrátit normální pokladní a nesnažit se předstírat, že tenhle systém někomu šetří čas.
