Článek
Firemní večírky mají zvláštní kouzlo. Lidé, kteří se přes den tváří vážně, odměřeně a profesionálně, se večer uvolní, dají si pár skleniček a z kanceláře plné formálních kolegů se rázem stane hlučný bar plný historek, smíchu a tajemství. A právě na těchto večírcích často padají masky, které si v práci tak pečlivě nasazujeme.
Seděl jsem s pivem v ruce v rohu místnosti, když si ke mně přisedl Zdeněk. Náš firemní frajírek – sebevědomý, nahlas, vždycky středem pozornosti. Typ, který má vždycky dokonalý účes, značkové boty a vůni, co se za ním táhne ještě pět metrů. Už v práci měl potřebu dávat najevo, že je o krok před ostatními, a s potěšením si pěstoval image „chlapa, co všechno zvládne“. Teď měl v sobě pár panáků a tohle sebevědomí mu stoupalo do hlavy jako pára z whisky.
„No tak, co je?“ houkl, když si všiml, že ho pozoruju. „Máš na mě nějakou otázku? Tak se ptej, dneska ti řeknu cokoliv.“
Usmál se tím svým typickým úšklebkem, co mu v práci zaručoval sympatie i odpor zároveň.
V duchu jsem váhal. Už týdny se po firmě šuškalo, že Zdeněk měl něco s naší nadřízenou – tou přísnou, seriózní ženou, která si vždy držela odstup. Většina lidí tomu nevěřila, ale fáma žila svým životem. A teď, když přede mnou seděl rozjařený, s očima trochu zamlženýma alkoholem, mi přišlo, že je to ten pravý okamžik se zeptat.
Naklonil jsem se k němu a tiše, ale zřetelně řekl:
„Hele, Zdeňku… je pravda, že jsi spal s ní?“
Zdeněk se ušklíbl, napil se a naklonil se ke mně blíž. „A co myslíš ty?“
„Já nevím,“ odpověděl jsem. „Ale všichni o tom mluví. A ty se tváříš, jako bys měl co skrývat.“
Chvíli mě provokativně sledoval, pak se zasmál a s nečekanou lehkostí prohlásil:
„Jo. Je to pravda.“
Zůstal jsem na něj civět. Čekal jsem, že to popře, nebo to obrátí v žert. Ale on to řekl naprosto vážně, dokonce skoro pyšně.
„Vážně?“ vydechl jsem.
„Vážně,“ kývl. „Ale nebylo to tak, jak si všichni myslí. Nebyla v tom žádná velká láska, žádná vášeň. Byla to… sázka.“
„Sázka?“ zopakoval jsem nevěřícně.
Zdeněk se samolibě pousmál. „Jo. Vsadil jsem se s klukama, že to dokážu. Smáli se mi, že nemám šanci. A já nesnáším, když někdo pochybuje. Tak jsem to prostě zkusil. A povedlo se.“
Seděl jsem tam v šoku. Mluvil o tom, jako by šlo o sportovní výkon, ne o vztah se ženou, kterou jsme všichni respektovali. Pro něj to nebylo nic víc než trofej, další důkaz jeho ega.
„Víš, že kdyby se to rozkecalo, mohl bys tím zničit nejen sebe, ale i ji?“ zeptal jsem se.
Zdeněk mávl rukou, jako by šlo o maličkost. „Neboj, nikdo nemá důkaz. Lidi si budou šeptat, stejně jako doteď. A mně to nevadí. Aspoň se mají o čem bavit. A já vím svoje.“
Zatímco kolem nás hrála hudba a lidé se smáli, já měl pocit, že sedím uprostřed ticha. Díval jsem se na něj a cítil směs znechucení a zvláštní lítosti. Chlap, který bral důvěru druhého člověka jako výzvu, a city jako sázku.
Večírek plynul dál. Někdo tancoval, někdo zpíval, ale já jsem měl v hlavě pořád jeho hlas a to přezíravé „povedlo se“. Od té chvíle, kdykoliv potkám naši šéfovou na chodbě, vybaví se mi Zdeňkovo sebevědomé přiznání. A pokaždé, když ho vidím, jak se s úšklebkem rozhlíží a sleduje, jak si lidé šeptají, mám jasno – on se v tom vyžívá.
Protože pro něj to není ostuda. Je to důkaz.
A já jen doufám, že až karma přijde, Zdeněk ji pozná podle úsměvu – svého vlastního, zrcadlového.
