Článek
Je mi 29 a s přítelem Petrem (32) jsme spolu něco přes čtyři roky. Bavíme se o společné budoucnosti, o tom, že jednou třeba svatba, rodina a tak… ale zatím nejsme manželé a děti taky nemáme.
Minulý rok mi zemřela teta a odkázala mi svůj menší řadový domek. Žádná vila za miliony. Starší barák, kde každé druhé prkno vrže a člověk pořád objevuje něco rozbitého. Jenže je v dobré lokalitě a hlavně – vytáhl mě z nekonečného kolotoče nájmů a života od výplaty k výplatě.
Do té doby jsem jen koukala, jak mi každý měsíc mizí peníze z účtu za cizí bydlení. Po dědictví jsem navíc vysypala skoro všechny úspory do oprav. Střecha, nové rozvody vody, nová elektrika, zásuvky, co vypadaly, že jednou podpálí celý barák, podlahy… takové ty strašně nudné dospělácké věci, které nikdo nevidí, ale stojí raketu.
Asi před sedmi měsíci se ke mně Petr nastěhoval. Končil mu nájem, nám to přišlo logické a upřímně jsem se na společné bydlení těšila.
Fungujeme normálně. Energie a nákupy táhneme napůl, Petr mi posílá určitý obnos na bydlení, ale pořád je to míň, než platil předtím v nájmu. Fakt na tom netržím. Ty peníze pokryjí kus daně z nemovitosti a občas nějakou opravu. Když se vysype něco většího, stejně to většinou platím já, protože dům je napsaný na mě.
Jenže poslední dobou se to začalo lámat.
Petr čím dál častěji naráží na to, že se vedle mě cítí „nejistě“. Že oba bydlíme pod jednou střechou, ale jen já si buduju majetek a zázemí. Prý nechce nic brát ani se přiživovat na tom, co mi nechala teta, ale bojí se, že kdybychom se jednou rozešli, odejde prakticky s igelitkou a od nuly.
A jo… tenhle strach vlastně chápu.
Snažila jsem se hledat kompromisy. Navrhla jsem třeba smlouvu přes právníka, že pokud bude přispívat na větší rekonstrukce, všechno se mu případně vrátí. Nebo že kdybychom se rozešli, pomůžu mu finančně do začátku a nedostane dva týdny na vystěhování jako nějaký cizí člověk.
Napadlo mě i založit společný účet čistě na dům, kam bychom oba posílali peníze a oba viděli, co se z toho platí.
Jenže Petr všechno odmítl.
Prý to zní „moc úředně“ a spíš jako vztah spolubydlících než partnerů.
Pak minulý týden přišla ta chvíle, kdy se mě úplně vážně zeptal, kdy ho teda dopíšu na polovinu domu.
Já se normálně rozesmála, protože jsem si myslela, že si dělá srandu.
Nedělal.
Úplně ztichl a řekl, že pokud ho opravdu beru jako člověka pro život, měla bych přece chtít, abychom vlastnili věci společně. A že tím, že nechávám všechno napsané jen na sebe, si udržuju moc a jistotu jen pro sebe.
Pak ještě vytáhl, že jeho máma prý říká, že je divné, když partnerka funguje vlastně jako domácí.
A od té chvíle mi to celé strašně vrtá hlavou.
Protože já nechci být nějaká paní domácí, co svého chlapa drží „u sebe“. Jenže zároveň mi přijde úplně šílené přepsat půlku domu na člověka, se kterým nejsem ani manželka a který má navíc pořád dluhy – studentskou půjčku a několik kreditních karet.
Když jsem mu řekla, že se na to prostě necítím, strašně se urazil.
Řekl, že mu evidentně nevěřím a že ho beru jako riziko.
A já mu na to jen odpověděla, že ho miluju, ale láska není pojistka proti tomu, že se v životě něco pokazí.
Od té doby je mezi námi dost dusno. Petr je chladný, odtažitý a občas si neodpustí nějakou jedovatou poznámku.
Třeba minulý týden jen tak procedil:
„No jo, někomu se žije hezky, když má jistotu.“
A čím dál víc mě štve hlavně tohle. Ta pasivní agrese. Takové to nenápadné kopání kolem sebe místo normálního rozhovoru.
Tak nevím.
Jsem fakt sobec, když nechci přepsat polovinu domu na partnera, i když spolu žijeme?
