Článek
Sedím v open space už třetím rokem. Někdy mám pocit, že moje pracovní pozice není „junior účetní“, ale „junior přeživší“. V kanceláři je nás dvacet a člověk se tu naučí spoustu věcí – filtrovat cizí telefonáty, ignorovat nekonečné klapání klávesnic a smířit se s tím, že klimatizace buď mrzne, nebo nefunguje. Ale na něco se prostě zvyknout nedá.
Můj kolega Petr.
Petr sedí přesně naproti mně. Dobrý analytik, spolehlivý ve své práci, ale má jednu zásadní slabinu: nohy. Nebo spíš to, co z nich uniká, když se rozhodne je osvobodit z bot.
První měsíc po jeho nástupu jsem si myslela, že to je náhoda. Někdy se člověk víc zapotí, třeba v horku. Ale horko nebylo. A náhoda to rozhodně nebyla. Každý den, zhruba kolem desáté dopoledne, si Petr teatrálně zouvá boty, posadí se pohodlněji do židle a dál se tváří, že svět je v pořádku. Jenže pro nás, jeho kolegy, svět v pořádku není. Vzduchem se pomalu plíží odér, který by přebil i tři krabičky osvěžovače vzduchu z drogerie.
Nejprve jsme to zkoušeli jemně. Narážky typu: „Hele, nechceš si pořídit nějaký pohodlnější boty? Tyhle asi moc nedýchají.“ Nebo: „Někdo tu má asi fakt sportovní koníčky.“ Petr se jen zasmál a řekl: „Jo, hele, to se stává. To přežijete.“
Jenže my nepřežíváme. Každý den je to stejné – ráno přijde, chvíli to jde vydržet, ale pak přichází moment zouvání a já začínám bojovat s dýcháním. Občas mám pocit, že bych mohla začít nabízet školení v přerušovaném dechu jako potápěči.
Jednou se ozvala i naše šéfová. Přišla k nám do open space, zastavila se vedle našeho stolu a začala něco vysvětlovat. V polovině věty ztuhla, lehce se nadechla nosem a pak okamžitě změnila barvu hlasu: „Petr… možná by sis mohl… víš… udržovat pracovní prostředí příjemné.“ To byla asi nejjemnější formulace, jakou jsem kdy slyšela. Ale Petr to vzal jako vtípek.
Jenže já už přestávám mít smysl pro humor. Nedávno jsem měla call s klientem. Snažila jsem se profesionálně vysvětlit fakturační systém, zatímco pod stolem se mi oči zalévaly slzami, protože Petr si mezitím zul ponožky a začal si masírovat chodidla. Klient se na druhé straně ptal: „Vy jste v pořádku? Máte rýmu?“ a já jen chrčela: „Ne, jen klimatizace.“
Začala jsem podnikat protiopatření. Nejprve svíčky – rychle zakázány kvůli požárním předpisům. Pak difuzér s esenciálními oleji – šéfové to přišlo moc „intenzivní“. Nakonec jsem skončila u toho, že mám pod stolem malý sprej s citrusovou vůní a stříkám kolem sebe vždy, když Petr začne „ceremoniál zouvání“. Už mám vypozorováno, že první vlna zápachu je nejhorší – když ji přebiju sprejem, dá se pak přežít.
Ale otázka zní: jak dlouho to takhle vydržím?
Nedávno jsem to řešila s kolegyní Janou. Řekla: „Víš co? Buď ho prostě pošli k doktorovi, nebo to řeš oficiálně. Tohle už není normální.“ Ale já mám problém – nechci být ta zlá, co si stěžuje na kolegu. Navíc Petr je v jádru fajn člověk, prostě jen… no, smrdí.
Jenže dnes ráno se něco změnilo. Přišla jsem do práce, sedla si ke stolu a už od dveří jsem cítila ten známý odér. To znamenalo jediné: Petr dnes ani nevydržel do desíti. Zouval se hned po příchodu. A já jsem si uvědomila, že jestli něco neudělám, jednoho dne prostě uteču z práce a už se nevrátím.
Tak jsem otevřela nový e-mail. Adresovala ho HR oddělení. Ruce se mi třásly, připadala jsem si jako práskač. Ale napsala jsem:
„Dobrý den, potřebovala bych probrat problém v našem open space. Týká se pracovního prostředí a hygieny. Ráda bych to řešila diskrétně, ale začíná to být neúnosné.“
Odesláno.
Sedím a čekám, co bude dál. A Petr? Právě si natáhl nohy na stůl a spokojeně mžourá na monitor. Netuší, že se chystá malá revoluce.
Možná to nakonec nebude jen o přežití. Možná to bude o vítězství.
