Článek
Veronika měla odjakživa blízko k jednoduchosti a věcem, které působí přirozeně. Nikdy si nepotrpěla na výrazné líčení, drahou kosmetiku ani sledování trendů. Spíš dávala přednost tomu, co jí bylo pohodlné a co sama považovala za smysluplné. Právě to se mi na ní dlouho líbilo, protože vedle ní člověk neměl pocit, že musí řešit zbytečnosti. Jenže poslední dobou mám dojem, že se její pohled na podobné věci posunul ještě dál a já si na některé změny zvykám hůř, než bych čekal.
Poprvé mě to opravdu zarazilo ve chvíli, kdy jsme spolu vyrazili do bazénu. Převlékali jsme se každý zvlášť a sešli se až u vody. Když si Veronika sundala ručník, všiml jsem si, že v podpaží má jemný, ale už docela viditelný porost. Chvíli jsem si říkal, že to možná jen pár dní neřešila, protože poslední týdny měla hodně práce a doma pořád něco zařizovala. Jenže když jsme si pak sedli na lehátka a já zahlédl její nohy, bylo jasné, že nejde o náhodu ani o pár dní odkladu.
Vlastně mě to nemělo překvapit úplně. Veronika vždycky tíhla k věcem, které byly co nejvíc přirozené. Už od začátku vztahu používala minimum kosmetiky a často říkala, že spoustu věcí ženy dělají hlavně proto, že se to od nich očekává. Přesto jsem měl pocit, že určité hranice zůstávají stejné jako u většiny žen, které znám. Teď jsem si ale začínal uvědomovat, že jsem si to možná jen domýšlel.
Nejdřív jsem to nekomentoval. V bazénu kolem nás bylo dost lidí a nechtěl jsem z toho dělat téma mezi ostatními. Ale stejně jsem si během plavání několikrát všiml, že to vnímám víc, než bych čekal. Možná právě proto, že jsem byl zvyklý na něco úplně jiného.
„Ty ses teď nějak přestala holit?“ zeptal jsem se opatrně, když jsme si pak sedli bokem u automatu s kávou.
Ani to s ní nehnulo. Jen pokrčila rameny a klidně řekla, že už ji nebaví pořád dokola dělat něco, co sama vlastně považuje za zbytečné. Že jí vadí podrážděná kůže, zarůstání chloupků i představa, že žena musí být automaticky dokonale hladká, protože se to od ní čeká.
Pak dodala, že čím víc o tom přemýšlí, tím méně chápe, proč se tolik let přizpůsobovala něčemu, co jí samotné nikdy nebylo příjemné. Prý jen proto, že to všichni berou jako normu.
Cestou domů to dál nerozebírala. Mluvila o úplně jiných věcech, jako by šlo o naprostou banalitu. Já ale cítil, že mi to v hlavě zůstalo déle, než bych čekal. Možná právě proto, že jsem si uvědomil, že ona už to má zřejmě definitivně rozhodnuté.
Večer doma mi došlo, že to není žádný krátkodobý experiment. Bylo jasné, že se k žiletce vracet nechystá. A právě tehdy jsem si uvědomil, že si na tu změnu asi nebudu zvykat tak snadno, jak jsem si přes den namlouval.
Veronika se tomu ale vůbec nedivila. Jen se pousmála a připomněla mi, že já sám jsem si bez jakékoli debaty nechal narůst vousy, i když dobře ví, že jí občas nejsou příjemné. A že kdybych chtěl být opravdu důsledný, měl bych začít řešit i vlastní chlupy na hrudi nebo ramenou, které mě nikdy nijak netrápily.
Musel jsem uznat, že v tom má logiku. Jenže přesto jsem v sobě cítil zvláštní odpor, který jsem neuměl přesně vysvětlit. Nebylo to jen o vzhledu. Spíš o tom, že jsem měl ženu automaticky spojenou s určitou upraveností, kterou jsem považoval za samozřejmou.
Možná za to může i to, jak jsme na podobné věci zvyklí odmala. Člověk něco bere jako standard, aniž by někdy přemýšlel proč.
O pár dní později jsem o tom mluvil s kamarádem po práci v hospodě. Seděli jsme u piva a já jen mezi řečí zmínil, že Veronika zase posunula svoje „návraty k přírodě“ o kus dál.
„Já jsem věděl, že k tomu vždycky měla sklony,“ řekl jsem mu. „Nikdy to moc nehrotila, ale teď už mi to přijde trochu moc.“
Kamarád se pousmál a chtěl vědět, co tím přesně myslím. Chvíli jsem hledal slova, protože to neznělo dobře ani mně samotnému.
„Nevím… někdy na mě působí, jako by jí na sobě přestalo záležet. A občas mi přijde skoro neupravená tak, že ve mně vyvolává pocit, který jsem dřív neměl. Skoro až něco mezi zanedbaností a dojmem, že už některé hranice přestala úplně řešit.“
Sám jsem věděl, že to zní tvrdě. Protože Veronika rozhodně nebyla špinavá ani zanedbaná. Naopak byla pečlivá, jen jinak než většina žen, které znám. Nepoužívala skoro žádné parfémy, málokdy make-up, ale vždycky působila čistě. Jen se prostě rozhodla některé věci dělat jinak, než jsem byl zvyklý vídat kolem sebe.
Kamarád nakonec jen poznamenal, že možná víc narážím na vlastní představy než na skutečný problém.
Možná měl pravdu. Protože když jsme o víkendu šli parkem a potkali kolegyni z práce, která si Veroniky okamžitě všimla a později se mě zvědavě ptala, jestli si opravdu přestala holit nohy, došlo mi, že největší rozpor stejně řeším hlavně já sám.
Dokonce jsem si všiml, že Veronika podobné pohledy registruje, ale vůbec ji nerozhodí. Jako by už dopředu počítala s tím, že lidé budou překvapení.
Veronika je spokojená, nijak to neřeší a tvrdí, že jestli to někomu vadí, není to její starost. A já si pomalu zvykám na to, že ne všechno, co člověk považuje za samozřejmé, musí druhý automaticky sdílet. Pořád ale přiznávám, že některé moje zažité představy se mění pomaleji, než bych si sám přál.
