Článek
Po návštěvě zoo jsme si chtěli s rodinou udělat hezký oběd. Nic extravagantního, prostě normálně zakončit výlet někde v příjemné restauraci, sednout si, najíst se a chvíli si odpočinout, než pojedeme domů.
Poblíž zoo byla jedna restaurace, která vypadala docela dobře. Takový ten modernější podnik, co se snaží působit trochu luxusněji, ale pořád normálně pro rodiny. Schválně jsem si ji ještě předem hledal na internetu, četl recenze a koukal, jestli někdo nepíše, že je to spíš podnik pro dospělé nebo že tam nemají rádi děti.
Nikde nic. Žádné poznámky typu „fine dining“, žádné stížnosti, že personál kouká skrz prsty na rodiny s dětmi. Naopak tam bylo několik fotek jídel, zahrádky a lidí s kočárky, takže člověk měl pocit, že tam podobné rodiny chodí úplně běžně.
Tak jsme tam šli.
Restaurace byla zaplněná asi ze dvou třetin. Nebylo tam narváno, ale ani úplně prázdno. Prostě normální víkendový provoz. Lidé seděli venku i uvnitř, někde už jedli, jinde čekali na jídlo, nic nenasvědčovalo tomu, že by podnik nestíhal nebo byl v nějakém chaosu.
Zpětně si říkám, jestli problém nezačal už tím, jak jsme vypadali. Přece jen jsme přišli ze zoo. Neměl jsem košili ani sako, děti taky nebyly oblečené jako na svatbu. Jenže zároveň jsme nevypadali nijak špinavě nebo sportovně. Normální oblečení na výlet. Džíny, trička, tenisky. Úplně stejně jako půlka ostatních lidí kolem.
Našli jsme si volný stůl a sedli si.
A čekali.
Prvních pár minut jsem to vůbec neřešil. Restaurace měla provoz, obsluha běhala sem a tam, člověk to chápe. Nečekám, že k nám někdo přiskočí do deseti vteřin.
Jenže po skoro deseti minutách jsme pořád neměli ani jídelní lístek. Kolem nás mezitím několikrát prošla servírka i číšník. Vždycky pohled naším směrem, ale nikdo nepřišel. Takové to typické „vidím vás, ale ještě nejste dost důležití“.
Nakonec nám lístek někdo skoro bez slova hodil na stůl a zase zmizel. A právě tehdy jsem si dole všiml malé věty, že restaurace automaticky přičítá deset procent za obsluhu.
Už to mi přišlo trochu drzé, ale říkal jsem si dobře. Třeba mají servis na úrovni a prostě to mají nastavené po americku. Když bude všechno fungovat, člověk to asi ani neřeší.
Jenže pak jsme čekali znovu. A znovu.
Děti už byly po celé zoo unavené a otrávené z toho věčného čekání. Pořád se ptaly, kdy už si objednáme nebo kdy přinesou pití. Nevyváděly, nekřičely, nelítaly po restauraci. Jen už prostě byly hladové a nebavilo je sedět u prázdného stolu a koukat kolem sebe, jak ostatní dostávají jídlo.
A upřímně, začínalo to vadit i mně.
Po další době si nás konečně všimla servírka. Objednali jsme pití a řekli jsme, že jídlo vybereme, až ho přinese. Nechtěli jsme zdržovat a říkali jsme si, že mezitím v klidu projdeme menu.
Jenže právě tam se to celé definitivně rozpadlo.
Pití nikde. Deset minut. Patnáct minut. Dvacet minut.
A člověk už začne mít pocit, že je neviditelný.
Kolem nás pořád chodili zaměstnanci. Jeden nesl talíře, druhý něco uklízel, servírka několikrát prošla kolem našeho stolu. Několikrát jsem se snažil zachytit pohled, lehce naznačit rukou, že pořád čekáme.
Nic.
Úplně nejhorší na tom bylo, že jsem čím dál víc měl pocit, že to není náhoda. Že nás prostě ignorují schválně.
A čím déle jsme tam seděli, tím víc jsem si všímal, že stoly kolem nás normálně fungují. Lidé dostávali pití, objednávali, jedli, někdo už dokonce platil a odcházel.
Jen my pořád seděli u prázdného stolu jak nějací vetřelci, co se omylem dostali dovnitř.
Děti už byly otrávené. Ne hlučné. Jen unavené, hladové a protivné z dlouhého čekání. Takové to postupné dětské otravování, kdy už každých pár minut slyšíte „a kdy už to bude?“ a sami vlastně nevíte, co odpovědět.
A v jednu chvíli jsem si řekl dost.
Když kolem nás bez jediného zájmu prošel další člověk z obsluhy, zvedl jsem se a řekl prostě: „Jdeme.“
A odešli jsme jinam.
Upřímně mě ale nejvíc nevytočilo ani to čekání. Ani ten pocit ignorace.
Nejvíc mě dorazila právě ta drzost s automatickým desetiprocentním poplatkem za obsluhu.
Za jakou obsluhu přesně?
Za to, že jsme dvacet minut čekali na pití?
Za to, že si nás skoro nikdo nevšímal?
Nebo za ten pocit, že personál dává dost otevřeně najevo, že rodina s dětmi pro ně není dost zajímavý zákazník?
A právě to mě vytočilo asi nejvíc.
Nemám problém dát dýško. Naopak. Když je obsluha příjemná a snaží se, nechávám ho rád. Klidně i víc než těch deset procent.
Jenže automaticky si rozhodnout, že máte nárok na peníze navíc, i když servis stojí za nic?
To už mi přijde úplně absurdní.
A možná nejvíc ironické je, že kdyby se k nám celou dobu chovali normálně, nejspíš bych jim těch deset procent nechal úplně dobrovolně. Jenže po tomhle jsem měl spíš pocit, že bych si zasloužil omluvu za ztracený čas.
Nakonec jsme skončili v úplně obyčejné restauraci o pár ulic dál. Nic luxusního. Ale během chvíle si nás někdo všiml, přišel normálně ke stolu, děti dostaly pití a člověk tam aspoň neměl pocit, že svojí existencí personál obtěžuje.
A vlastně jsem si díky tomu znovu uvědomil jednu věc.
Člověk často vůbec nepotřebuje drahý interiér, fancy menu ani podnik, co si hraje na světovost.
Stačí normální lidský přístup.
