Článek
Když jsem předával klíče od údajně strašidelného zámečku jeho novým majitelům, byl jsem nadšený. Pravda, stálo mě to dost práce. Musel jsem totiž vymyslet co nejvěrohodnější příběh o duchovi, protože si ho kupující výslovně přál.
Tehdy jsem to bral jen jako součást marketingu. Problémy začaly až ve chvíli, kdy si ten příběh začal žít vlastním životem.
Pracuji jako developer a specializuji se na rekonstrukce a prodej starých šlechtických sídel. Někdy jde o zámečky, jindy menší panská sídla nebo zchátralé dvory. Je to zajímavá práce, ale také velmi náročná. Občas trvá i rok, než se najde kupec ochotný za podobnou nemovitost zaplatit.
Nedávno jsme dokončili rekonstrukci menšího zámečku v jihozápadním Polsku. Ve skutečnosti šlo spíš o větší venkovské sídlo než o skutečný zámek, ale bývalí majitelé z nějakého, dnes již zaniklého rodu Sachs-Lösen mu po generace říkali zámek, takže jsme ten název zachovali.
Nakonec jsme našli zájemce. Byl to český podnikatel, který dlouhé roky podnikal v zahraničí a vydělal slušné peníze. Po návratu do střední Evropy si pořídil šlechtický titul a rozhodl se, že k němu potřebuje i odpovídající sídlo. Lidé mají různé koníčky.
Jenže tenhle klient měl zvláštní požadavky.
Nestačily mu fotografie, technická dokumentace a historie objektu. V požadavcích nemovitosti uvedl, že chce také příběh o duchovi, který sídlo obývá.
Když jsem si to přečetl, myslel jsem si, že jde o vtip.
Nešlo.
Po přečtení detailů jsem zjistil, že duch má být přátelský, nenápadný a rozhodně nesmí své majitele děsit. Kupujícímu stačila tajemná atmosféra. Doslova napsal, že by ocenil nemovitost s „mírným a nepříliš nápadným duchem“.
První reakce byla jednoduchá.
Poslat ho k čertu.
Jenže provize byla lákavá a investor, který rekonstrukci financoval, se mezitím dostal do finančních problémů. Potřeboval prodej co nejrychleji dokončit.
Doma jsem si nad tím posteskl manželce Marcele.
„Co mám podle tebe dělat? Klientovi se líbí budova, park i okolní krajina. Teď ale chce ještě příběh o duchovi.“
Marcela se pousmála.
„Tak nějakého vymysli.“
„To je podvod.“
„Ty věříš na duchy?“
„Nevěřím.“
„Tak vidíš. Přesto chodíš na horory a ještě dva dny po kině o nich mluvíš. Lidé mají rádi tajemství. Spisovatelé je vymýšlejí. Filmaři je prodávají. Ty prodáváš nemovitosti. Nevidím v tom velký rozdíl.“
Marcela měla zvláštní talent. Vždycky dokázala nahlas říct to, co jsem si už dávno myslel, jen jsem si to nechtěl přiznat.
Dodala ještě jednu radu.
„Jestli ten příběh vytvoříš, musí být uvěřitelný. Musí působit tak, jako by se opravdu stal.“
To už bylo horší.
Jsem obchodník, ne spisovatel.
Nakonec jsem vytahal několik knih o místních pověstech, starých sídlech a regionální historii. Začal jsem skládat vlastní příběh z různých motivů.
Pomohla mi i náhoda.
Při rekonstrukci jsme v podzemní kryptě objevili starou náhrobní desku. Byl na ní německý nápis:
„Hier bin ich. Hier werde ich sein. Bet für mich.“
V překladu:
„Zde jsem. Zde budu. Modli se za mě.“
Na desce nebylo žádné jméno ani datum. Jen velký vytesaný kříž.
To bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Vymyslel jsem tedy příběh o komorníkovi jménem Václav Fridrich Offenbach. Podle mé legendy sloužil poslednímu majiteli panství, samozřejmě také vymyšlenému, baronu Carlu von Sachs-Lösenovi. Když se v roce 1944 baron před blížící se frontou vydal do Německa, aby vyslyšel volání vlasti nebo něco tomu podobného, nechal správu sídla právě na svém věrném komorníkovi.
Pak přišli sovětští vojáci.
Podle mé smyšlené verze považovali starého komorníka za majitele panství a zastřelili ho přímo na nádvoří. Místním pak nařídili, aby ho pohřbili.
Od té doby měl jeho duch bloudit zámeckými chodbami se svíčkou v ruce.
Jenže protože klient nechtěl žádný agresivní přízrak, přidal jsem ještě další detail.
Místní léčitel prý kdysi zjistil, že stačí při jarní a podzimní rovnodennosti a během obou slunovratů ponechat v kryptě misku mléka a hrst ořechů. Duch pak zůstane klidný a nebude se zjevovat.
Přiznávám, že jsem na svůj výtvor byl docela pyšný, i když to byla úplná hloupost.
Když kupující přijel se svou manželkou na prohlídku, provedl jsem je s nadšením celým sídlem. Nakonec jsem je zavedl do krypty a odvyprávěl jim celý příběh.
Poslouchali se zaujetím.
Když jsem skončil, pan Václav se usmíval od ucha k uchu.
Přesně to chtěl. Tajemnou historii, ale bez skutečného nebezpečí.
O dva měsíce později jsme podepsali smlouvy, vyřídili zápis do katastru a předali klíče. Nový majitel se nastěhoval a já si s úlevou oddechl.
Považoval jsem celou věc za uzavřenou. Přesně na šest měsíců.
Pak mi zazvonil telefon. Volal nový majitel.
A zněl vyděšeně.
„Představte si, že jsem při posledním slunovratu zapomněl nechat v kryptě mléko a ořechy. Měli jsme návštěvu, byl jsem zaneprázdněný a úplně jsem na to zapomněl.“
Chvíli se odmlčel.
„A následující noc stál na konci chodby před naší ložnicí starý muž se svíčkou.“
Neřekl jsem ani slovo.
„Moje žena ho viděla taky,“ pokračoval. „Málem dostala infarkt. To byl ten komorník, o kterém jste vyprávěl, že?“
Seděl jsem s telefonem u ucha a přemýšlel, jestli jsem se nezbláznil. Bylo to absurdní.
Žádný komorník přece neexistoval.
Žádného ducha jsem nikdy nehledal.
Celý ten příběh byl úplně vymyšlený. Od první do poslední věty.
„Možná byste neměl zapomínat na mléko a ořechy,“ odpověděl jsem nakonec nejistě.
„To nestačí,“ namítl okamžitě. „Nemohl byste toho ducha nějak vyhnat? Nebo někoho sehnat, kněze, prostě kohokoli kdo by nás toho přízraku mohl zbavit? Připlatím si. Opravdu. Jen ať zmizí.“
To už jsem nevěděl, co říct.
Smlouva byla dávno uzavřená, moje úloha tím i ukončená. Nemuselo by mně to už vůbec zajímat - jen kdybych nevěděl, že je to celé vlastně moje „práce“.
Cítil jsem se provinile - ale především - jak mám asi vyhnat ducha, kterého jsem si sám vymyslel?
A hlavně…
co když jsem si ho nakonec nevymyslel tak úplně?
