Článek
Dceru jsem vždy vedl k tomu, aby si v životě vybírala člověka podle charakteru, ne podle peněz. Nikdy jsme doma neřešili značky ani majetek, spíš slušnost, pracovitost a to, jak se člověk chová k ostatním. Když nám poprvé představila svého partnera, působil na mě klidně, slušně a rozumně. Bylo vidět, že něco v životě odpracoval a že se nespoléhá na nikoho kolem sebe.
Postupem času jsem ale začal vnímat jednu vlastnost, která mi na něm vadí čím dál víc – jeho zvláštní vztah k penězům.
Nejde o to, že by byl nezodpovědný. Právě naopak. Je pracovitý, v práci tráví spoustu času, podle všeho se mu daří a dcera sama říká, že dnes vydělává velmi slušně. Vím také, že jeho začátky nebyly jednoduché. Několikrát jsem od něj slyšel, že během studií obracel každou korunu a doma prý nikdy nebylo peněz nazbyt.
To člověk chápe. Každý, kdo něco podobného zažil, si k penězům vytvoří určitý vztah.
Jenže u něj mám někdy pocit, že i když už dávno nemusí řešit každou drobnost, v hlavě zůstal pořád ve stejné době.
Dcera ho omlouvá. Tvrdí, že je prostě opatrný, že to má zakořeněné a že se to časem možná změní. Je vidět, že ho má opravdu ráda a snaží se jeho chování chápat.
Jenže mně některé věci začínají vadit víc, než bych čekal.
Už na pohled je znát, že na sobě šetří až přehnaně. Chodí v oblečení, které by si podle mě dávno zasloužilo výměnu. Některá trička vypadají unaveně, mikiny jsou oprané, bunda pamatuje několik sezon. Přitom nejde o člověka, který by si nemohl koupit něco slušného.
Ne že by musel chodit v drahých věcech, ale někdy to působí, jako by každou korunu navíc považoval automaticky za zbytečný výdaj.
Všiml jsem si toho i ve chvílích, kdy jsme šli společně do restaurace. Dcera chtěla posedět, udělat si hezký večer, ale on bez váhání sáhl po nejlevnější položce v jídelním lístku. To samo o sobě by nebyl problém, kdyby pak zároveň nepokukoval po tom, co mají ostatní, a s úsměvem si nebral sousta z dceřina talíře se slovy, že to její vypadá stejně lépe.
Neudělal to jednou.
A právě takové drobnosti člověk začne časem vnímat.
Nejvíc mě ale utvrdila jedna návštěva u nás doma. Pozvali jsme je na večeři, manželka připravila slavnostnější menu, protože jsme se delší dobu neviděli. Dcera mu jen cestou řekla, jestli by mohl koupit láhev vína.
Nepotřeboval nosit nic drahého. Opravdu ne. Ale když přišel a položil na stůl láhev, bylo na první pohled jasné, že vzal to úplně nejlevnější, co v obchodě našel. Takové víno, které člověk koupí ve spěchu, když potřebuje něco narychlo a nechce utratit skoro nic.
Samozřejmě jsme nic neřekli.
Ale člověk si toho všimne.
Nešlo o cenu. Šlo o ten princip. O to, že když někam jdete na pozvání, mělo by být na výběru vidět aspoň trochu snahy.
Dcera se snažila situaci zachránit, mluvila o tom, že hlavní je gesto. Jenže právě to gesto mi přišlo zvláštně chladné.
Podobný pocit jsem měl i na rodinné oslavě u jejich příbuzných, kam jsme byli pozváni společně. Sotva se donesly na stůl chlebíčky, obložené mísy a jednohubky, pustil se do jídla jako první, ještě než si ostatní vůbec pořádně sedli.
Ne že by snědl něco navíc, ale během krátké chvíle měl na talíři od všeho nejvíc a některé lepší kousky zmizely dřív, než se k nim dostali ostatní.
Viděl jsem to nejen já. Viděli to i ostatní.
A přesně tohle mi přijde neslušné.
Dcera mi později říkala, že to tak nemyslí, že to prostě nevnímá. Že doma zřejmě byli zvyklí fungovat jinak a že v tom není žádný zlý úmysl.
Možná má pravdu.
Jenže určité chování člověk v dospělosti už rozeznat musí.
Když pak slyším, jak dcera vysvětluje, že ho nechce měnit, protože ví, čím si prošel, trochu mě to mrzí.
Protože mám pocit, že si zaslouží vedle sebe muže, který nebude mít problém projevit velkorysost – ne penězi, ale přístupem.
Nečekám rozhazování. Nečekám drahé dárky ani okázalost.
Ale mezi rozumnou skromností a tím, když člověk působí, že se bojí pustit každou korunu nebo myslí nejdřív sám na sebe, je podle mě rozdíl.
A ten rozdíl je někdy vidět víc, než si on sám připouští.
Dcera ho má ráda a já to respektuji.
Jen si občas říkám, že by vedle sebe mohla mít někoho, kdo by uměl být v obyčejných situacích přirozenější.
Protože některé věci nejsou o penězích.
Jsou o úrovni.
