Článek
Věděli jste, že slovo humor původně znamenalo „tělesnou šťávu“ nebo „vlhkost“? Takže když vám dnes někdo řekne, že máte suchý humor, podle středověké medicíny vám právě selhávají ledviny. Teprve v 18. století lidem došlo, že sledovat svět z té komické stránky je mnohem lepší zábava než pouštění žilou.
Obzvláště ten náš „český humor“ má tolik podob, že by to vydalo na samostatnou psychiatrickou publikaci. A králem v jeho sbírce bizarností je recese. Žádný laciný vtip z ranní show v rádiu, ale hluboká, rafinovaná a propracovaná disciplína.
Fenomén, který nám pomáhal přežít nacisty, komunisty i fronty na banány. S příchodem nové doby se ale z elitního životního postoje a tichého odporu stala jen spotřební komodita. Zbylo nám z ní asi tolik, kolik zbyde z drahého parfému, když ho necháte otevřený na sluníčku.
Když měl humor ještě koule
Historie organizovaného bláznovství se začala psát v prosinci 1935. Tehdy parta mladých intelektuálů založila Klub pražských recesistů. Vymysleli si fiktivního spisovatele Pankráce Perlu a povýšili nonsens na čisté umění. Nebyl to humor pro každého. Byla to sofistikovaná facka upjatým měšťákům a obraná zeď proti blížící se depresi 30. let.
Když pak dorazili nacisté a po nich komunisté, recese dostala úplně jiný náboj. Stala se neprůstřelným štítem. Studenti organizovali absurdní Majálesy, v obývácích se pod nosem Státní bezpečnosti pořádaly fingované svatby a konspirační večírky. Recese v té době vyžadovala sakra velkou odvahu. Lidé riskovali výslechy, vyhazovy ze škol i kriminál jen proto, aby si prostřednictvím absurdity udrželi zdravý rozum v naprosto nezdravém světě. Vtip byl otázkou mentálního přežití.
Jak jsme utopili rebely v komerci
V roce 1989 praskly hráze a recese vtrhla do ulic v plné parádě. Najednou tu byla Svobodná spolková republika Kraví hora, recesistické politické strany jako Balbínovci a internet zaplavily první memy. Má to ale háček. Jakmile se z undergroundu stane masová záležitost, kvalita letí prudce dolů.
Dnešní recese tak trpí těžkou lobotomií online prostoru. Místo propracovaných, měsíce plánovaných mystifikací dnes dostáváme jen rychlokvašené internetové koláže, jejichž trvanlivost je asi vteřina a půl. Úkol zní jasně: pobavit, olajkovat a okamžitě zapomenout.
K tomu všemu se přidává absolutní absence jakéhokoliv rizika. Když totiž můžete v naprosté svobodě říct úplně cokoliv, humor zkrátka ztratí své ostří. Satira, za kterou nikomu nic nehrozí a nikoho nic nestojí, je jako střelba slepými náboji. Vytrácí se z ní to správné, nebezpečné podvratné napětí.
Celou zkázu pak dokonává čistý komerční kalkul. Z původně nezištného aktu čisté absurdity se stal obyčejný marketingový nástroj. Prodej fiktivních pasů, recesistických triček a dřevěných turistických známek sice sype kačky do regionálního turismu, ale z autentického ducha zbyl jen neškodný festivalový program pro rodiny s dětmi.
Z podzemního hnutí, které dokázalo paralyzovat strnulé společenské konvence i totalitní aparát, zbyla v digitálním věku převážně jen neškodná kratochvíle a spotřební obsah pro sociální sítě. Ta rebelující jiskra sice v naší duši pořád někde dříme, ale v komfortu moderní doby jsme prostě zpohodlněli.
Proč by dnes Hašek ostrouhal
Poslední hřebíček do rakve organické recese ale zatloukla samotná architektura moderního internetu. Aby totiž mystifikace správně fungovala, potřebujete diváka nečekaně zaskočit a napálit. Ale co se stalo? Dnešní internet je obehnán ostnatým drátem korporátních algoritmů stejně, jako dříve Šumava.
Představte si, že by se dnes objevil nový Jaroslav Hašek nebo Pankrác Perla. Napsal by geniální, břitký satirický text. Pokud za sebou nemá obří mediální dům nebo milionový rozpočet na reklamu, algoritmy Googlu, Mety nebo sítě X ho okamžitě pohřbí. Tyto systémy jsou naprogramované na klíčová slova a přísné SEO vzorce. Podstatou recese je ale tyto vzorce záměrně rozbíjet. Pro chladnou logiku robotů je pak absurdní text jen nečitelným zmatkem, který raději nikomu neukážou.
Aby toho nebylo málo, máme tu současnou paranoiu z dezinformací. Žánr mystifikace ze své podstaty vyžaduje, abyste se tvářili smrtelně vážně. Zkuste to udělat dnes online. Umělá inteligence nebo unavený moderátor obsahu váš text bez mrknutí oka vyhodnotí jako nebezpečnou fake news.
Algoritmus zkrátka nemá smysl pro ironii. Bere ji jako systémovou chybu. Co nezabije cenzura faktů, to spolehlivě pohřbí model Pay-to-Play – nezaplatíš za dosah, nikdo tě neuvidí.
Dostáváme se tak do naprosto paradoxní situace, kterou by nevymysleli ani zakladatelé Klubu pražských recesistů. Žijeme v éře absolutní svobody slova – napsat si můžete, co chcete. Zároveň ale žijeme v éře nulové svobody dosahu.
Zatímco ve 30. letech recesisté vylepovali své nelegální plakáty po nocích na zdi a lidé u nich fascinovaně stáli, dnes musíte za vylepení na digitální zeď zaplatit korporaci, která vás ještě sváže tisíci pravidly.
I ten sebegeniálnější recesistický výkřik tak v digitálním věku zůstane jen tichým šepotem uvnitř naší vlastní sociální bubliny.
Odkazy:
Klub pražských recesistů:
Pankrác Perla:
Svobodná spolková republika Kraví hora:
Balbínova poetická strana:
Pay-to-play (koncept dosahu):
