Článek
Dosáhli jsme magické jednadvacítky. V hazardním světě známé jako blackjack. Hezky česky se tomu říká „Oko bere“. Rychlá, okamžitá výhra, šampaňské a potlesk. Anebo…?
Vydržet u psaní pravidelného Nedělníku až do 21. čísla má k luxusnímu kasinu poměrně daleko. Atmosféra je podobná. Světla tlumená, společnost napjatá a v očekávání. Jen místo žetonů sázím poslední zbytky zdravého rozumu a místo krupiéra v motýlku a bláhové naděje mě u stolu drží blížící se neděle.
Vydat jedenadvacáté číslo je vlastně stejný risk jako „hit“ za stavu 16. Člověk ví, že už teď mele z posledního, riskuje totální „bust“ a že by bylo bezpečnější zůstat stát. Autorské ego ale funguje jako chronický gambler. Zase věřím, že tenhle týden to bude čisté eso a král.
Děkuji, že se mnou u tohoto stolu sedíte už jedenadvacet týdnů. Matematická pravděpodobnost sice říká, že kasino, v mém případě prokrastinace, nakonec vždycky vyhraje, ale žádný „stand“. Minimálně do příští neděle, kdy se pokusím přelstít systém číslem 22.
Žlučníkový záchvat z minulé svatomartinské husy už snad pominul. Teď je čas vsadit „double down“. Pohodlně se usaďte a v klidu si přečtěte Nedělník číslo dvacet jedna.
Okurkový Elmo skládá křídla z láku
Svět se scvrknul do jednoho bodu.
Svět skládá origami.
Svět má slepené prsty.
Já mám prsty zalepené od kyselého nálevu.
Místo papíru skládám plátky nakládané okurky.
Kyselý zelený jeřáb.
Zkus s tímhle vzlétnout.
Sedím na obrubníku Sezamové ulice a v hlavě mi běží smyčka.
Kyselé origami, zelená ulice, papírová okurka.
Kolem projde Elmo.
Nemá srst, je složený z recyklovaných novin a místo očí má dvě kolečka okurek.
Podívá se na mě.
Z papírového zobáku mu ukápne lák a zašeptá: „Chaos nikdy neumírá, kámo.“
V tu chvíli mi ten slizký okurkový jeřáb v ruce ožije, zamává mokrými křídly a klovne mě do prstu.
Matrix hodil error.
Už nevím, jestli já skládám okurku, nebo ta okurka skládá mě.
Notička aneb Síla dřeva v ruce
Kdysi dávno chránila dřevěná či stříbrná hůlka, židovský „jad“, posvátný pergamen před barbarstvím lidských prstů. Ukazovátko v ruce učitele či stařešiny pak bylo hranicí mezi řádem a chaosem.
Kdo držel klacek, určoval, co je pravda.
Dnes si poctivé dřevo bere do ruky náš premiér, aby na flipchartu zasvěceně ukazoval fixou načmáraná hausnumera. Klacek zůstal, ale v nesprávných rukách. Posvátnou moudrost vystřídala data, která podle odborníků hrubě nesedí.
DVA aneb Jak nám huba narostla
Lidská vážnost je křehká a stačí jediná spolknutá souhláska, aby se poezie změnila v úřední uzávěrku.
Měkké Š dělá z pošťáka bájného Merkura s koženou brašnou plnou milostných psaní i sousedských drbů. Jakmile ale líná lidová pusa uřízne to tvrdé Č, stane se z nositele osudů „počťák“. Suchý účetní lidské marnosti, který vám místo psaní s vůní fialek nesentimentálně přepočítá život na sloupce.
V tom měkkém Š je zkrátka pořád o trošku víc člověka než ve studeném, nabroušeném Č.
Než půjdeme dál
Pan Vomáčka: Tak se na to podívejte, pane Vopičko. Celý týden se s obrovsky vážnou tváří snažíme uplácat z toho sypajícího se pískového hradu kolem nás úhledné origami. Ukájíme se myšlenkou, že dostatečná trpělivost a pečlivost vynese ten náš výtvor až do nebes.
Pan Vopička: A místo toho máme jenom prsty ulepené od láku. V ruce nám ožije kyselá okurka a bez uzardění a varování nás klovne do nosu, pane Vomáčko. To víte, čím křečovitěji se snažíme vytvořit a uhladit každý detail, tím víc se nám ten slizký jeřáb kroutí pod rukama.
Ale víte co? Aspoň není nuda.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
