Článek
Svatý Martin. Další ze svátků blížící se zimy, které se nám nepříjemně zvrhly. Tentokrát do nefalšovaného gastronomického šílenství.
Bývávalo. Venku místo sněhu otravně mží. Babička upekla stehno z husy, kterou předtím půl roku krmila šiškami na dvorku. Uhnětla knedl a uvařila zaděláváné zelí. Vypilo se trochu kyselejšího vína a šlo se spát.
Dnes. Venku místo sněhu otravně mží. Sehnat stůl v restauraci připomíná bitvu o Stalingrad. Martin asi kvůli globálnímu oteplování jezdí místo koni na vlně předražených meníček. Tradiční rodinný oběd vystřídala hysterie těch, kteří si zapomněli udělat rezervaci v restauračním zařízení už v srpnu.
Jasným vítězem je drůbežář. Estetika svátku se posunula od důstojné oslavy k hromadě fotek na sociálních sítích. Než vznikly, pokrm byl ohavně studený, brrr. Polovina národa navíc podle tradice otvírá lahve už v jedenáct dopoledne. Do alkoholické letargie tak upadne dřív, než v práci stihne vyřídit polední e-mail.
Smiřme se s tím, že původní Martin byl moc „lidový“. A rozdělit se o plášť se žebrákem? Na to máme charity a neziskovky. Pokud chcete jít s dobou, vyfoťte pečená stehna a zapijte to mladým vínem, ze kterého vás zítra bude bolet hlava.
Žlučníkový záchvat ale můžete odložit. A to tím, že si v klidu přečtete Nedělník číslo dvacet.
Nech to koňovi
ten má větší hlavu, říká se odjakživa. Je to ta nejkrásnější filozofie, jakou kdy český líný génius vymyslel.
Koňská lebka je proti té lidské zkrátka obrovská. A to nás vede k přesvědčení, že se do ní vejde neuvěřitelné množství věcí. Hlavně těch, které člověku jen zbytečně zadělávají na žaludeční vředy. Zatímco vy se trápíte banalitami, jako je státní rozpočet, nebo kvůli děravé střeše nad hlavou, kůň prostě stojí, přežvykuje seno a celá tahle dramata jsou mu úplně u… u ocasu.
Představa je to nádherná. Člověk po celodenní šichtě dorazí domů, přivítá ho zpovykané potomstvo, kupa složenek a nevyvenčený pes. Místo vzrůstající paniky prostě otevře okno a směrem k nejbližšímu kolchozu s koňskou osádkou všechno pomyslně nasype.
Kůň sice o vašich puberťácích nemá ani tušení, ale vy máte klid, protože jste splnili lidovou povinnost a nemuseli si dát panáka nebo cigaretu na uklidnění. Dokud ta zvířata nezačnou mluvit a posílat nás s našimi problémy do… do patřičných míst, je to dokonalý plán na přežití, který navíc šetří vaše zdraví.
A kdyby to náhodou ta velká koňská hlava nepobrala, pořád jsou tu ještě velryby. Jejich kapacita na naše lidské malichernosti musí být vyloženě nekonečná.
Notička aneb Protančíme se k rozpočtu, nebo k úplnému dnu?
Zatímco intelektuálové sepisují petice za koncesionářské poplatky, největší hrozba pro demokracii netančí na dezinformačních webech, ale v přímém přenosu České televize. Sledovat miliardový kolos jedoucí na hluboký řemeslný autopilot, kde se i zvukařský timing mění v hazardní hru, je zážitek pro silné povahy.
Tato drahá, vyčpělá estráda je nejlepší reklamou na to celý cirkus od roku 2027 utnout. Ohánět se nezávislostí ve chvíli, kdy si občan povinně platí nucené vtipy moderátorské ikony v její poslední sezóně a křečovité kreace celebrit třetí svítivosti, je mimo mísu.
Obrana demokracie tancem zní vznešeně, tahle show už si ale jen trapně šlape po špičkách a nudí k smrti.
Paradox hraček aneb Dětské autíčko dva tisíce let před vynálezem kola?
Představte si model smartphonu z doby kamenné. Absurdní? V Turecku přesto vykopali 7 500 let starou dětskou hračku s funkčními kolečky. Oficiální historie přitom tvrdí, že kolo vzniklo až o dva tisíce let později v Mezopotámii. Jak mohly děti prohánět po zemi hliněný „angličák“ dřív, než lidstvo poprvé zapřáhlo skutečný vůz?
Geniální myšlenka prostě předběhla dobu. K postavení skutečného vozu tehdy chyběly pokročilé kovové nástroje i vycvičená tažná zvířata. Stejně dopadli o tisíce let později Mayové, jejichž hračky na kolečkách skončily v neprostupné džungli bez tažného dobytka k ničemu.
Podobně Hérón z Alexandrie sestrojil v 1. století funkční parní turbínu, která ale sloužila jen jako mechanická hračka pro pobavení hostů. Trvalo sedmnáct století, než s ní poháněli lokomotivy.
Touha hrát si a vymýšlet blbosti je v nás očividně hlouběji zakořeněná než chladný ekonomický kalkul.
Než půjdeme dál
Jsme zkrátka experti na plýtvání vlastním talentem. Vymyslíme věci, co by mohly měnit historii, a pak je radši spláchneme v laciné taneční estrádě nebo z nich uděláme pravěký angličák pro děcka. A to jen proto, že nechceme řešit realitu. Je to vlastně legrační. Obklopujeme se technologiemi zrcadlícími božskou inteligenci, ale uvnitř pořád fungujeme na úrovni člověka chalkolitu, který řeší jen to, jak se bez rezervace vecpat na husu.
Pravdou je, že kdybychom se místo toho věčného hraní si na písku pokusili ty naše mozky používat opravdu naplno a seriózně, nejspíš by nás z toho vlastního světa dřív trefil šlak. Takže to radši dál budeme flákat, přepínat programy a tvářit se, že všechny ty složenky, krize a drahá meníčka za nás nakonec pobere kůň. Nebo velryba v oceánu.
Zítra v tom lítáme dál.
Odkazy:
