Článek
Nééédělník v ohrožení! Být to papírové noviny, kameloti na rozích by tento týden mohli z plných plic vykřikovat: „Mííímořádné vydání! Nééédělník v ohrožení!“
Uplynulý týden se doopravdy povedl. Každý z nás to určitě někdy zažil. Úkoly přibývaly rychleji než mizely a každý ze sedmi dnů by nutně potřeboval být nejméně o dvě hodiny delší, aby se to všechno dalo vůbec stihnout.
Nakonec se ale i tento malý časový zádrhel podařilo vyřešit a redakční uzávěrku jsme přece jen pokořili. Koukněte z okna, jestli už náhodou nesněží, jak meteorologové věštili, vezměte si hrnek horkého čaje nebo kávy a vychutnejte si Nedělník číslo 22.
Utéct jako voda
je záhadný fyzikální paradox. Libovolná cenná komodita, nejčastěji váš volný víkend, se ztratí rychlostí jarní povodně, ačkoliv samotné rčení dost pokulhává v hydrologii. Lidová moudrost totiž zcela ignoruje existenci louží, rybníků a všech jiných vodních ploch, kde se voda sama od sebe viditelně ani nepohne.
Jasným příkladem je situace, kdy máte v pátek pocit, že celý víkend leží před vámi jako klidné, nehybné jezero plné času na odpočinek. Místo poklidného splývání ale vlastně jen dvakrát mrknete, vyperete jednu pračku, třikrát zívnete a je neděle večer.
Z klidné hladiny se bez varování stal rozbouřený vodopád. Z vašeho volna nezbyla ani kapka a vy jen nevěřícně zíráte na dno svých sil s vědomím, že i ta nejstojatější voda dokáže „utéct jako voda“, jakmile jen na okamžik ztratíte ostražitost.
Notička aneb Ranní výplach v nedělních bačkorách
Neděle vznikla spojením „ne“ a „dělat“. Člověk vylezl z peřiny, natáhnul vytahané tepláky a k hrnku turka si otevřel šustící víkendovky s křížovkou a drby ze vsi. Svět měl řád.
Dneska si k rannímu kafi otevřete zpravodajský web a v tu ránu stojíte v minovém poli redaktorské apokalypsy. Tomu křemíkovému lumpovi je naprosto šumák, že je sváteční neděle. Napere do vás ranní výplach z jaderných výhrůžek, pochodujících tarantulí, kečupu coby zeleniny i zkaženého alpského piva, po kterém máte chuť skočit po hlavě do záchodu a spláchnout.
Ani drobek nadhledu, jen krev a bizár, abyste se náhodou necítili fajn. Naštěstí existuje jeden zázračný křížek v rohu obrazovky. Stačí kliknout.
Znovu umřít aneb Sběratel vlastního masa
V šestákové detektivce polda rozjímá nad motivem sériového vraha: „On si snad myslí, že má monopol na smrt…“ Kecy.
Peníze pro mě ztratily smysl. V protiatomovém krytu mám bioreaktory a servery na zálohu vědomí. Jsem jediný investor i produkt továrny na limitované edice vlastních mrtvol. Picasso už nudí. Elita světa chce ve vitríně mě. V New Yorku visím s čistým průstřelem srdce, v Glasgow předávkovaný, pro dubajského šejka jsem se v královském bištu udusil argonem za tři sta milionů.
O tři dny později se vždycky proberu v teplém gelu, setřu sliz a nadechnu se novými plícemi.
Na večírku v Dubaji sleduji šejka, jak odhaluje vitrínu s mým dokonalým tělem. Jsem tiskárna na peníze. Srknu si výběrového espressa a ztuhnu. Místo kávy cítím chuť vody z kaluže u popelnic. Přenos vědomí má ztrátovou kompresi – prý jen 0,02 %. Minule mi zmizelo jméno první holky, dneska káva.
S každým dalším kusem jsem dražší, ale z té vitríny už nedokážu spustit oči.
Než půjdeme dál
Voda nemá vlastní tvar. Vždycky jen poslušně vyplní nádobu, do které ji nalijeme. Stejně tak náš čas i pozornost mohou být poklidnou hladinou, ale jen do chvíle, než v hrázi, která ji drží, sami vykopeme strouhu. Třeba touhou všechno stihnout nebo ochotou vyměnit kousek vlastního já za pozlátko, které v tu chvíli vypadá jako skvělý obchod.
Nejdražším zbožím není to, co se dá koupit, ale to, co po kapkách odteče, aniž bychom si všimli, že máme navrtanou díru v kýblu. A někdy taky pomůže jen neřešit cizí vlny a nesnažit se přeplavat oceán.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:





