Článek
Přišla za mnou dcerka a beze slov mi podala tablet. Mezi videem s křečky a navlékáním korálků na ni vyskočil záběr z fronty. Není zrovna v ultra vysokém rozlišení, ale celkem koukatelný a přehledný. Mladý kluk v uniformě se vteřinu před koncem svého života dívá přímo do kamery dronu, který ho nalezl někde v křoví.
Civím na to a pomalu mi dochází, co vlastně video ukazuje. Neprožívám šok, neobrací se mi žaludek. Jen tupě zírám, dokud záznam neskončí a nepřeskočí na vtipné video s pejskem. V tu chvíli mi to docvakne.
Od obžaloby k pouhé kulise
Když Robert Capa vyfotografoval padajícího španělského milicionáře v momentě, kdy mu kulka prolétla hlavou, svět se zastavil. Byla to čistá a všem srozumitelná, mrazivá obžaloba války. Svědectví, které křičelo: „Podívejte se na tu hrůzu a už to nikdy nedovolte!“
Robert Capa – Padající milicionář (1936)
Divák tehdy stál před obrazem s pocitem úzkosti. Dnes stojíme před tímtéž výjevem, ale z obžaloby se stala jen kulisa pro ukrácení dlouhé chvíle a ze skutečného bojiště atrakce.
Vidět napřímo smrt nikdy nebylo snazší. Už není potřeba odvaha válečných reportérů ani čekání na večerní zprávy.
Nový formát zábavy?
Zatímco dříve záběry procházely cenzurou a filtry redakcí, které držely jakýsi etický kodex, dnes k nám proudí realita bez obalu. Kamery dronů nabízejí pohled z první osoby. Sledujeme vojáka kdesi na frontě, vidíme jeho zoufalý pohled upřený na blížící se stroj, který ho za vteřinu připraví o život. A co udělá divák? Nepustí se do protiválečného protestu. Posune video dál.
Zkáza se proměnila v obyčejný obsah. Aby diváky nenudila, autoři videa je podbarvují chytlavými techno tracky nebo ironickými zvukovými efekty z videoher. Ze skutečného umírání lidí, kteří mají doma rodiče, ženy a děti, se stal formát na jedno použití. Lov na člověka.
Lidé v komentářích nepláčou nad zbytečnou smrtí, ale hodnotí manévrovací schopnosti operátora, jako by šlo o esportový šampionát. K čemu to tedy slouží? Armádám k náboru a k odstrašení nepřítele. To jistě. Ale také je to způsob, jak ukojit prastarou touhu vidět krev a zůstat přitom v bezpečí, tisíce kilometrů daleko.
Největší tragédií těchto záběrů není to, jak detailně ukazují krutost. Tragédií je, že nás ta krutost už vůbec neděsí. Smrt ztratila svou váhu a stala se jen dalším příspěvkem před spaním. Otupěli jsme natolik, že lidské utrpení vnímáme se stejným výrazem ve tváři jako předpověď počasí.
Rozhovor nutný!
Vypnu tablet. Na ztmavlém skle se na vteřinu odrazí můj vlastní obličej.
A mě teď čeká debata, do které se žádný táta určitě nehrne. Nezbývá než posadit si dcerku vedle sebe a celou záležitost probrat. Vyslechnout si její pocity, pomoci jí orientovat se v tom, čemu je vystavena. Nějak normálně, bez strašení a velkých slov, jí vysvětlit, že to, co vidí, není standard a svět venku občas nedává smysl.
Po zádech mi přeběhne mráz a v hlavě zabliká varovná kontrolka. Nad představou, že zítra ráno se někdo jiný může nudit, když ten dron zrovna nikoho netrefí.
Poznámka autora: Tento text vznikl jako okamžitá reakce na skutečnou situaci doma u stolu.
Odkazy:
