Článek
Pro ty, kteří byli, jsou a budou.
Pro ty, kteří nesoudí a věří.
Pro ty, kteří vědí.
Po všechny ty moje.
KAPITOLA 1.
Ale ne, teď ne… Už je to tu zase! Dýchej, to dáš! To zvládneme! Čekám na přejezdu, než projede vlak a panika mě zcela ochromila. Snažím se zůstat v klidu a hledám si něco, cokoliv, co zaměstná moji mysl do doby, než se ta funící hromada železa prožene kolem. Na štěstí je venku už v tuhle hodinu tma, a tak nikdo z kolemjdoucích nevidí, jak bezradně těkám očima kolem a koušu si nehty. Potí se mi dlaně a hlava mě neposlouchá. Hledám v batůžku mobil, abych se podívala na sociální sítě a doufám, že to zažene můj stres. Do háje, kde je? Ne!!! Na stole v kuchyni, kde jinde. Dobře, panika se prohlubuje a já chci vážně z auta vyskočit a rozeběhnout se zpátky domu, zpátky do bezpečí. Jen zůstaň pěkně sedět, magore. Domů je to dvacet kilometrů a co bude s autem? To ho tady prostě… Ach – záchrana! Vlak projel a šraňky se začínají pomalu zvedat. Projíždím dál městem a v duchu se nesnáším za to, že jsem tak slabá. Všechny ty tváře, které míjím, všechny ty osoby, které spěchají domu, do obchodu, nebo na rande. Všichni ti, tam venku, mají něco, co já nikdy mít nebudu – klid!
Konečně jsem tady. To byla zase cesta, pane Bože! Kdy tohle přestane? Odpověď ale znám – nikdy. Panické ataky mě životem provázejí už jak dlouho? Deset, jedenáct let? A pořád se stavem úzkosti neumím pracovat. Všechno to začalo, když jsem čekala druhého chlapečka.
„Jen poblázněná chemie v mozku, rozbouřené hormony. Uvidíte, že až se miminko narodí, všechno bude zase v pořádku. Dejte tomu čas!“ říkala doktorka, které jsem se svěřila s faktem, že nemůžu opustit vlastní byt, aniž bych neměla pocit příšerného strachu.
Ten stav, kdy se vám jako první začnou potit dlaně a třást kolena. Pak cítíte knedlík v krku a jako by vám někdo utahoval šálu příliš silně. Špatně se vám dýchá, cítíte, jak vám srdce skáče, tak vysoko z hrudníku, div to není vidět. Když najednou vám kdosi svírá hlavu ve svěráku a utahuje, a utahuje a utahuje a vy víte, že teď už určitě omdlíte, objeví se v hlavě ten slabý hlásek: „Uteč! Uteč! Schovej se!“ šeptá, dokud nezahodíte vše, co máte v ruce, dokud nepřestanete dělat to, co právě děláte. Nepřestane, dokud vás nesrazí na kolena a nevyhraje. Je mu jedno, jestli nakupujete a to, co zahazujete je košík s nákupem. Je mu jedno, jestli čekáte ve frontě, nebo v čekárně u doktora. Je mu jedno, jestli sedíte v autobuse, v kině, nebo jste na obědě v restauraci. Je mu jedno, jestli se procházíte městem, nebo jste na parketě, a právě se náramně bavíte. A je mu úplně jedno, jestli jste sami, nebo vás při útěku a marném hledání skrýše někdo vidí. Často ho podezřívám, že čím větší publikum má, tím se ten malý skřet baví víc.
Samozřejmě přišla na řadu dlouhá éra polykání pilulek, díky kterým jsem se pomalu přestávala cítit jako člověk. S každou spolknutou tabletou jsem cítila, jak se ztrácím, jak přicházím o svou lidskost. Tyhle ADčka mi pomáhaly v tom, že jsem byla schopná vzít kočárek a jít se projít – s doprovodem – po ulici, ale vzali mi něco dražšího. Vzali mi mě!
Několikrát jsem se přistihla, jak sedím odpoledne v křesle, chlapečci běhají kolem, vřískají, hrají si, křičí, honí se, padají, pláčou, smějí se, … a já, jako bych byla přítomna jen tělem, prázdnou schránkou. Jako bych je sledovala z jiné dimenze. Dívala jsem se na nás z té výšky a toužila jsem vrátit se k nám. A dost! Už ani jedna tableta, už ani jedna návštěva u té šarlatánky s diplomem psychologa. Začni být máma, sakra!
Však právě tuhle větu jsem doma slýchávala nejčastěji. Ondřej se moc snažil, to ano, ale byly dny, kdy to jednoduše nedával. Chodil do práce, dělal nákupy, sám vozil děti k doktorům, zařizoval pochůzky na úřadech i v bance, vozil mě k psycholožce, brával ty naše příšerky na výlety, procházky a na návštěvy k babičkám, a spoustu dalšího, zatímco já seděla celé měsíce doma a bála se vystrčit nos ze dveří. Často se stávalo, že jsem si ho někam posílala i pětkrát denně. Jen co přijel z práce, musel tam a tam, pak zase měl být někde jinde, hned na to zase zpátky, a tak dokola, dokud nebouchl do stolu a nezačal křičet, jak jsem neschopná a ať už se sebou začnu něco dělat. Neměla jsem mu to za zlé, chápala jsem ho, ale mrzelo mě, když nechápal on mě. Nedělala jsem to přece schválně, nebyla to jen lenost, jak si ostatní mysleli. Já jsem si vážně přála být mámou, a to nejen doma, ale i venku, jenže to prostě nešlo. Ten hlásek, ať už byl sebe menší, a tak slaboučký, že ho slyšely jen moje uší, pokaždé mě přepral a srazil na zem. On vyhrával a já? Já pomalu ztrácela dech.
Jako třeba tenkrát, když jsme byli pozváni na svatbu jeho bratra Oskara a Anety. Už když nám přišla pozvánka jsem věděla, že to nebude tak jednoduchý, jak bych si přála a celý měsíc jsem si přehrávala nejrůznější scénáře. Ta cesta bude nejhorší, dvě hodiny v autě a potom ten nesmyslný výstup! Jelikož Oskar s Anetkou bydlí na Liberecku, rozhodli se mít svatbu na hoře Ještěd, kam budeme muset od parkoviště vystoupat pěšky. Co když mě ataka přepadne právě při výšlapu? A co při obřadu? Bude tam blízko záchod, kam bych se mohla schovat?
Na ten den jsem se ale moc těšila, už jen proto, že zase uvidím Anetu. Je moc milá a moc krásná, a strašně ráda s ní trávím čas, ale nevídáme se tak často, jak bych si přála. Vlastně pořád netuším, co na Oskarovi vidí. On je přesný opak mého Ondřeje. Je velmi přitažlivý, ano, ale je si toho až moc vědom. Je to takový ten typ člověka, který si myslí, že si z něho každý sedne na zadek. Když potom dostal místo vedoucího pobočky cestovní kanceláře, kde se s Anetkou mimo jiné seznámili, stouplo mu to do hlavy ještě víc a stal se odpornějším, samolibým frajírkem.
To ráno, v den svatby, jsem byla jako na trní. Měla jsem křeče do břicha, hlava mě bolela a během příprav – líčení, česání, oblékání – jsem každých patnáct minut odbíhala na toaletu.
„Já to nedám, nezvládnu to. Nechceš jet beze mě?“ informovala jsem Ondřeje o svých obavách.
„Nesmysl! To zvládneš. Budou tam všichni.“
„Ale mně je vážně zle, já tu cestu nedám. Co když to na mě přijde?“
„To je přesně ono. Ty už dopředu víš, že ti bude špatně. Vezmi si prášky a jedeme. Už je dost hodin.“
„Ale já tam vážně nechci. Vím, že to bude špatný. Co kdybys jim řekl, že jsem nemocná?“
„Přestaň s tím zase. Prostě jedeme a hotovo. Bude to dobrý, uvidíš!“
Cesta byla šílená. Celou dobu mi bylo na zvracení a v hlavě mi tepalo. Hlásek v hlavě se několikrát ozval, ale pokaždé jsem ho nějakým zázrakem zahnala zpátky do rohu své mysli. Až do momentu, kdy jsme dorazili do Liberce.
„Prosím! Prosím, odvez mě domů!“
„Jsi blázen? Už jsme tady.“
„Ale já to nedám, nemůžu dýchat. Prosím, otoč to a odvez mě,“ slzy se mi tlačili do očí a nervózně jsem si začala kroutit prsty na ruce. Dýchala jsem povrchově a dlaně se mi potily, jako bych právě vylezla ze sauny.
„Ježíši přestaň už. Za deset minut jsme tam, to vydržíš. Vylezeme nahoru a pak to bude dobrý. Užiješ si to, uvidíš.“ Někdy byl Ondřej vážně nekompromisní. Většinou mi pomáhalo, že mi neustupuje a panika mě po nějakém čase opustila, ale teď to bylo jiné. Teď jsem opravdu potřebovala zmizet.
„Ondro, prosím! Poslouchej mě! Mně je strašně špatně. Já tam nejdu. Nemůžu! Já chci domů!“ Hlas zněl už lehce hystericky a na sedadle spolujezdce jsem začala poskakovat, jako bych seděla na jehličkách. Tou dobou už Ondřej parkoval auto na parkovišti pod Ještědem a z očí mu šlehaly jiskry nenávisti.
„Už dost! Mám toho plný zuby, podívej se na kluky, jak jsou vyděšení. Jsi normální? Uklidni se a vylez z toho auta! Všichni tu už čekají,“ zakřičel a vystoupil z auta. Párkrát jsem se zhluboka a pomalu nadechla, odepla si pás, otevřela dveře a vystoupila ven. Nohy mě ale vůbec neposlouchaly, želé mělo pevnější konzistenci než já v tu chvíli. Nemohla jsem se nadechnout, hlava se mi motala, v uších mi hučelo, ruce se mi rozklepaly a polil mě studený pot. Cítila jsem, jak mi odchází krev z hlavy někam k nohám, které už byly jako z kamene.
„ONDŘEJI! ONDRO,“ zakřičela jsem, naposledy se zhluboka nadechla a pak… tma!
Probudila jsem se až ve chvíli, kdy mě Ondřej s Anetkou zvedali do sedu a lehce mě pleskali po tváři a třásli se mnou. První jsem viděla Ondřejovy oči plné vzteku a ještě něčeho. Hanby? Stydí se za mě? Co se stalo? Pořád mi hučí v hlavě a je mi zima.
„Jsi v pořádku? Nechceš něco k pití? Co se stalo? Uhodila ses někam?“ Anetka na mě mluvila tak klidným hlasem a zlehounka mě hladila po tváři, až se mi z jejího milého chování chtělo plakat. Měla tak teplé a hebké dlaně, a oči byly plné soucitu. Přála jsem si, aby svou dlaň nikdy nestáhla, nějak mě to uklidňovalo.
„Omlouvám se, já… není mi dobře. Chtěla bych jet domů,“ šeptala jsem tak, aby to slyšeli jen oni dva, jelikož se nad námi vytvořil hlouček svatebčanů.
„Domů? Ty chceš domů teď, když už jsme tady? Mám jet zase dvě hodiny zpátky jen proto, že se ti zamotala hlava?“ cedil Ondřej skrz zuby a díval se na mě nechápavým, potemnělým pohledem.
„Domů nejezděte, to je nesmysl. Ale můžete nám tady nechat chlapečky a ty ji můžeš odvézt na hotel,“ otočila se Aneta k Ondrovi. „Všichni tam máte zamluvený pokoj. A až se Johance udělá líp, tak dorazíte. Co ty na to, Johy?“ navrhla. Věděla jsem, že se už zpátky nevrátím, ale nechtěla jsem jí kazit její den. Byla tak milá a snažila se mi pomoct, takže jsem přikývla. Na víc jsem se nezmohla. Ondřej teatrálně protáhl obličej, plácl si rukama o boky a přešel k autu.
„No, jak myslíš.“ To byla jediná slova, která mi pak po zbytek cesty k hotelu řekl. Na hotelu mě doprovodil do pokoje, otočil se na patě a zmizel.
Já jsem si stáhla šaty a neodlíčená, neumytá si zalezla do postele. Asi hodinu jsem si brečela do polštáře a pak jsem vysílením usnula.
Druhý den ráno, když jsem se vzbudila, byl Ondřej i chlapečci na snídani dole v restauraci. Nechali mi vzkaz, že se šli najíst a až se vrátí, tak že vyrazíme domu. Mezi tím, co byli pryč, jsem se umyla, vzala si něco pohodlného na sebe a čekala.
Cesta domu utíkala rychleji než cesta na sever, ale táhla se v napjaté tichosti. Za celou dobu na mě nepromluvil a stejně tak tomu bylo i doma.
Tehdy to byla jedna z nejsilnějších atak, které jsem kdy měla a která mě donutila zajít si k lékařce a začít to řešit. Nějakou dobu to bylo lepší, byla jsem utlumená, ale občas se stále objevovaly situace, které mi pobyt venku znepříjemňovaly. Někdy ty nástrahy byly mírnější, jindy zase nepřekonatelné.
S ataky to máte jako na horské dráze. Jednou je líp, jednou je hůř. Ale z téhle atrakce se odejít nedá. Život vám zaplatil prodlouženou jízdu, jednu za druhou, dokud vaše tělo nezhasne.
No, a dnes, zdá se – se řítím střemhlav dolů.
