Článek
Hašek ještě formálně nekončí. Ale jeho tým už přestal věřit, že to, co dělá, někam vede. A fanoušci to cítí taky. Je to jako vztah, ve kterém se pořád říká, že to nějak zvládneme, i když oba ví, že už to nikam nevede. Hašek byl člověk pro přechodné období, ale my jsme si z něj udělali symbol jistoty. A český fotbal jistotu miluje. Jenže právě proto se už dvacet let nikam neposouvá.
Pokud Hašek skutečně skončí, začne se znovu to známé kolečko: jména, fámy, nostalgie. Objeví se návrhy, které znějí bezpečně. Miroslav Koubek jako záchranný typ s autoritou kabiny, který by zvládl rok dva a srovnal kázeň. Jenže s ním by se fotbal opět změnil v projekt na přežití. Krátkodobě by to fungovalo, dlouhodobě by to byl jen další kruh na dně rybníka.
Pak jsou tu varianty, které lákají modernějšími jmény. Jindřich Trpišovský, symbol vítězné mentality a energie, by mohl přenést do reprezentace strukturu, jakou vybudoval ve Slavii. Ale i on ví, že reprezentace není klub. Nemůže s hráči pracovat každý den, nemůže z nich udělat mašinu. Jeho styl potřebuje rytmus, rutinu, trénink. A v nároďáku se naopak žije v intervalech a zkouškách. Přišel by unavený a odešel by frustrovaný. Je to skvělý kouč, ale špatná konstelace.
Padla by i jména ze zahraničí. Fatih Terim, legenda plná ohně a zkušeností, nebo někdo ze severu, jako Kasper Hjulmand, typ trenéra, který staví systém, ne kult osobnosti. Jenže cizinec by v českém prostředí dopadl jako každý, kdo se pokusí dělat věci jinak. Rychle by mu vysvětlili, že u nás to takhle nefunguje. A my bychom zase zůstali tam, kde jsme byli.
A právě tady přichází možnost, která zatím zní nejméně hlasitě, ale možná nejrozumněji. Jaroslav Hýský. Není to jméno, které prodává titulky. Není to typ, který by bouchal do stolu. Ale možná právě proto je jediným člověkem, který by mohl české reprezentaci dát znovu obsah. Hýský patří k nové generaci trenérů, analytických, pragmatických, datově gramotných, kteří se nebojí přemýšlet o fotbale jako o systému, ne o souboru výmluv. Není zasažen starou kabinovou romantikou, nemá potřebu hrát si na hrdinu. Umí vysvětlit věci, rozumí mentalitě mladších hráčů a hlavně chce budovat, ne zachraňovat.
Jaroslav Hýský
Pod Hýským by reprezentace mohla konečně přestat hrát na výkon a začít hrát na vývoj. Znamenalo by to vykašlat se na krátkodobé cíle, ať už kvalifikaci na mistrovství světa nebo mediální tlak po každém zápase, a soustředit se na to, aby tým měl po dvou letech vlastní tvář. Měl by k dispozici generaci, která už vyrůstala v moderním fotbale. Matěj Kovář v bráně jako klidná síla, vedle něj Vítězslav Jaroš, Lukáš Horníček a Antonín Kinský jako připravená nová vlna. Obrana s Vitíkem, Zimou, Krejčím, Ševinským a Vlčkem by konečně mohla mít kontinuitu, kterou český tým postrádal od éry Bílka. Na krajích by levá strana patřila Juráskovi a Suchomelovi, pravá Mikuláši Konečnému a Liboru Holíkovi, rovnováha mladosti a zkušenosti.
Ve středu zálohy by Hýský dostal přesně to, co potřebuje. Kreativitu Karabce, drzost Šulce, dřinu Červa, přehled Šína a stabilitu Provoda. Na křídlech pak vzniká největší síla nové éry. Vlevo Vasil Kušej, momentálně náš nejproduktivnější hráč, který hraje s dravostí a sebevědomím, jaké v českém dresu dlouho chybělo. Vedle něj Adam Hložek, který potřebuje trenéra, jenž mu dá jasnou roli a nepoláme mu hlavu očekáváními. Na pravé straně by operoval Václav Černý, stále hráč evropské třídy, a vedle něj Lukáš Ambros, který má potenciál stát se jeho nástupcem.
V útoku by Hýský měl luxus, jaký tu dlouho nebyl. Patrika Schicka jako pilíř a mentora, kolem něj pak mladého Matyáše Vojtu, který může růst přímo pod jeho vedením. Žádná generace se nerodí hotová, ale tahle už aspoň má, z čeho vyrůst.
Možná nominace
Brankáři: Matěj Kovář, Vítězslav Jaroš, Lukáš Horníček, Antonín Kinský.
Stopeři: Martin Vitík, Ladislav Krejčí (C), David Zima, Adam Ševinský, Tomáš Vlček.
Levá obrana: David Jurásek, Martin Suchomel.
Pravá obrana: Mikuláš Konečný, Libor Holík.
Střední záloha: Adam Karabec, Pavel Šulc, Lukáš Červ, Matěj Šín, Lukáš Provod.
Levá záloha a útok: Vasil Kušej, Adam Hložek.
Pravá záloha a útok: Václav Černý, Lukáš Ambros.
Útok: Patrik Schick, Matyáš Vojta.
Tohle všechno samozřejmě nezaručuje zázraky. Hýský nebude kouzelník, který vyhraje první čtyři zápasy a promění repre v druhý Brighton. Ale mohl by být tím, kdo po dvaceti letech zlomí prokletí krátkodobosti. Kdo přestane měnit sestavu po každé remíze, kdo dá hráčům čas chybovat a dozrát. Pod ním by reprezentace mohla přestat být povinností a znovu se stát projektem. A to je přesně to, co teď český fotbal potřebuje víc než další kvalifikaci – smysl.
