Článek
Tedy, přátelé, máme zde zas jednoho nového kandidáta na velké křeslo.
Na křeslo, z něhož se mluví k cizím národům o lidských právech, o Evropě a o míru. Jmenuje se Filip Turek.
Tenhle mladý pán, co by měl v Bruselu hájit naši zemi, si dřív psával po těch vašich internetech o árijské rase, o konečném řešení, a že prý popálení romského dítěte by se mělo brát jako polehčující okolnost.
V normální zemi by se po něm zaprášilo, u nás se po něm natahují ruce, že prý „pane ministře“. A když se ho ptají, proč to psal, tak on, jakože upřímně, povídá: „Bylo mi dvaadvacet. Byl jsem ještě kluk.“ No, to je věk, kdy jistý pan Hitler už měl za sebou puč a půlku Mein Kampfu napsanou. Ale budiž. Každý strom zraje po svém. Jen je smutné, když místo koruny vyroste pařez.Nu, a tady se, panečku, nezadařilo ani v jednom případě. Jedno nevyrostlo, druhé prolezlé a shnilé jak starý kmen po bouřce.
Ten samý Filip pak pravil, že mladí muži by měli chodit na vojnu, aby z kluků byli chlapi. Já bych mu to podepsal, ovšem s dovětkem, že půjde první. A hned za ním jeho blízký přítel Macinka, ten by mohl dělat velitele družstva pro rétoriku.
Macinka totiž o svém druhovi řekl, že Turek není nacista, „maximálně debil.“
A to je věta tak přesná, že by mohla být vyrytá do kamene. Levice i pravice se poprvé v dějinách shodly. A já říkám: bravo, tohle je pokrok!
Jenže, víte, ono to není jen o slovech. Dneska už se nepozná, kdo je nebezpečný podle toho, co říká, ale podle toho, kolik má sledujících. A blbec s mikrofonem je pořád blbec.
A někde vzadu, v koutku, sedí Andrej Babiš. Kňourá, že mu ubližujou, a tváří se, že o ničem neví. No, já bych se nedivil, kdyby za pár dní povídal, že ty Turkovy příspěvky psal Fiala. Upřímně, já pochybuju, že ten pan Turek vůbec umí psát.
A tak se točíme v kruhu, jak ve starém flašinetu. Dějiny, trapnost, výmluva, omluva, ministerstvo.
A nakonec smích.
Ne ten poctivej, břichatej, co hřeje. Ale ten druhej, takovej ten tichej, kdy se člověk směje, jen aby to nebolelo.
Budoucí vláda toho zvládla za pár dní víc než ta minulá za čtyři roky. Jen ne to, co by měla.
Ale zato s grácií, která by se vyjímala i v kabaretu absurdna.
A víte, co je na tom největší legrace?
Že my už se ani nezlobíme. My se jen tak pousmějem, schováme hlavu do dlaní a řekneme si: „Aspoň že to máme zase z první ruky.“ A smích, který přestal bolet, už není humor, přátelé.
To je kapitulace. A to je, prosím pěkně, konec legrace.
