Článek
Schizma, tedy rozkol mezi papeži a vzdoropapeži v křesťanském západním světě v l. 1378- 1417, uvrhnul Evropu do období chaosu a zmatků, v nichž se „svatí otcové“ v Římě a v Avignonu navzájem osočovali z nejhorších zločinů, exkomunikovali se a uráželi. Během této doby tak většina států zabředla do krize jak ekonomické, tak sociální a církev se stala předmětem kritiky několika generací obyvatel evropských zemí. Rozpory mezi církevní praxí a ideály prvotní církve, morální úpadek jejích představitelů, středověká společnost vnímala velmi silně a spatřovala v něm důvod probíhající krize. Proto vystoupilo postupně mnoho církevních kritiků, reformátorů, kteří volali po ozdravění poměrů v nemorální církvi, jejíž nejvyšší hodnostáři upláceli své příznivce, kupovali jim úřady, ale své protivníky exkomunikovali i vraždili. Tak se vyznamenal papež Urban V., v dubnu 1378 zvolený neapolský arcibiskup B. Prignano, jehož prudká povaha a jednání vzbuzovaly všeobecnou nenávist. Když odhalil, že část kardinálů uvažuje o jeho svržení, nechal pět z nich hodit v pytlích do moře a utopit. Ještě horší byl jeho protivník, v témže roce právoplatně zvolený vzdoropapež Klement VII.(s podporou Francie), původně kardinál Robert ze Ženevy. Sídlil v Avignonu. Ten ještě před svým zvolením nemilosrdně zmasakroval se svým vojskem obyvatele města Ceseny (4000 obětí), takže jej pak nazývali krvavý katan z Ceseny. Křesťanský svět měl nyní dva papeže a dvě kurie, které se navzájem exkomunikovaly a obyvatelé Evropy měli dvojnásobné výdaje, aniž by věděli, který papež je ten pravý.
Schizma pak pokračovalo ještě skoro čtyřicet let. Postupně sílila myšlenka, že je třeba neudržitelnou situaci řešit svoláním církevního koncilu nadřazeného papeži (papežům), jenž by prekérní situaci v církvi vyřešil. Tato myšlenka (konciliarismus) zpochybnila absolutní moc papeže a prohlásila, že nejvyšší autoritou v církvi je koncil, který reprezentuje všechny věřící. Proto byl roku 1409 svolán koncil do Pisy, kde mělo být schizma vyřešeno. Koncil prohlásil oba tehdejší papeže - římského Řehoře XII.(1406-1415) i avignonského vzdoropapeže Benedikta XIII.(1394) za schizmatiky a heretiky(sic!) a sesadil je.Zakázal věřícím, aby je poslouchali (sic!) Nato byl zvolen milánský arcibiskup P. Philargo novým papežem jménem Alexandr V. Řehoř i Benedikt však odmítli rozhodnutí koncilu uznat, a tak mělo křesťanstvo papeže tři! Prekérní situaci tak měl dořešit až kostnický koncil svolaný římským králem Zikmundem společně s novým papežem Janem XXIII.(1410-1415). Tento muž, původně Baltazar Cossa, nastoupil do pap. úřadu v r. 1410 po smrti Alexandra V. a původně se živil jako pirát a lupič. Když byla na jednání v Kostnici zveřejněna jeho temná minulost, v březnu 1415 uprchl v přestrojení za obyčejného vojáka či kurýra. Brzy však byl dopaden Zikmundovými vojáky a uvězněn tam , kde předtím pobýval Jan Hus. Byl koncilem (týmž, jenž soudil M.J.Husa) obžalován z lupičství, uplácení ,sodomie,vražd, cizoložství a pod. Čtyři roky strávil ve vězení a až roku 1418, rok před smrtí, byl propuštěn údajně za 38 000 zlatých florinů. Byl vyškrtnut ze seznamu oficiálních papežů (ale až po pětiletém sezení na Petrově stolci) a jméno Jan XXIII. přijal až v roce 1958 kardinál Roncalli. Koncil pokračoval dále až do roku 1417, kdy byl zvolen Martin V. (do 1431), přičemž odsoudil J.Husa a Jeronýma Pražského k smrti upálením. Tak toto byli ti, co rozhodovali o osudu našich mučedníků! Fakticky ani jeden z nich nebyl právoplatným papežem, byť koncil jednal především pod taktovkou Zikmunda Lucemburského. K němu je třeba ještě podotknout, že se často píše, že on (Zikmund) nemohl s rozhodnutím koncilu nic udělat, že do toho neměl jako světská osoba co mluvit. Myslím, že z výše uvedeného je jasné, jak to vlastně bylo. Navíc máme svědectví bakaláře Petra z Mladoňovic, který zapsal, jak sám slyšel krále nabádat kardinály, aby Husa, pokud neodvolá, upálili. Stejně tak učinil v případě M.Jeronýma, který byl upálen 30.5. 1416 (Z. Fiala: Předhusitské Čechy).
Nejvýznačnějšími představiteli všeobecné kritiky církve se stali J. Viklef a jeho myšlenkový žák náš J.Hus. I když v některých aspektech nebyl Hus tak tvrdý v odsudku papeže, kterého Viklef nazval Antikristem, Hus rozvedl některé myšlenky dále a kladl důraz na morální nápravu církve.Kdo žije v hříchu, nemá právo být vzorem a je mu možno odepřít poslušnost. Nijak ale nevyzýval k k povstání či revoluci. Byl opravdovým věřícím, kladl důraz na pravdu a jako vzor pro společnost považoval život prvotních křesťanů dle Bible. Varoval před vlastnictvím pozemských statků církví a jejím zasahování do světských záležitostí, ostře odsoudil kupčení s odpustky. Podle svědectví jeho současníků byl člověkem čestným a spravedlivým, který vedl své posluchače ke křesťanské lásce a nabádal je k dodržování desatera božích přikázání. K jeho myšlenkám se o sto let později připojil M.Luther (1517) výrokem „my všichni jsme husity…“. Luterství se pak rozšířilo jako druh protestanství do celého světa. Jsou snad miliony věřících v Německu, Skandinávii, Pobaltí, Nizozemí,V.Britanii, USA a Kanadě kacíři? Můžeme být proto hrdi na to, že za první velkou evropskou náboženskou reformaci je považována ta česká. A Hus byl jejím iniciátorem! Závěrem lze proto říci, že morálně stál vysoko nad svými katy a že na něm byla spáchána justiční vražda stejně jako na statisících obětí církevní zvůle (Jana z Arku, M.Jeroným, G.Bruno a dalších bezejmenných bogomilů, albigenských,templářů, valdenských..) a inkvizice v průběhu dalších staletí.
Vyústěním krize společnosti, navršením zlořádů ve vedení církve a doslova fackou do tváře českého státu se staly husitské války. Je pravdou, že houfy poddaných se odhodlaly vypořádat s těmi, kdo schvalovali upálení obou našich reformních představitelů a hrozili smrtí v ohni i dalším. K nim se přidávali a často je sami vedli i menší a střední feudálové, kterým byl trnem v oku přílišný rozmach moci církve a její pozemkové bohatství. Že byla navíc notně dotčena jejich čest, potvrdili i podpisy a 252 pečetěmi na protestním listě proti rozsudkům z Kostnice.Zpočátku je je podporovali i velcí feudálové jako Oldřich z Rožmberka a Čeněk z Vartemberka. Oba později ale přešli na druhou stranu. Sekularizace církevního majetku semkla na určitou dobu jak šlechtu, tak měšťanstvo (kromě nejbohatších pražských a kutnohorských německých patricijů) i lidové vrstvy. Zastánci víry podjednou byli vyháněni z far , z pozemků a domů, kněží byli nahrazeni kněžími husitskými. Protože husitských kněží nebyl dostatek, začali kázat i lidé bez církevního vzdělání, tzv., lidoví kazatelé, kteří se úzkostlivě přidržovali Bible. Oprava církve v jejich kázáních byla spojována s tzv. chiliasmem opřeným o lidové kacířství valdenské V tom vynikl Husův stoupenec Němec Mikuláš z Drážďan, který byl později, asi r. 1417.také upálen.
V letech 1418 a 1419 ovšem zesílil tlak mezinárodní reakce. Koncil jménem Martina V. pohrozil křížovým tažením proti českému království. Král Václav IV. se pod tlakem bratra Zikmunda podvolil a stoupenci husitství byli pronásledováni, jejich kněži vyháněni z far a do měst dosazováni konšelé podjednou. Výsledkem byly tzv. poutě na hory, kde na širém prostranství kázali lidoví kazatelé o novém spravedlivějším světě, který přinese tisíciletá vláda Kristova (Oreb u Třebechovic, vrch Beránek u Mladé Vožice, Bzí hora, Borkovák u Bechyně- Tábor atd). Zároveň si zde slibovali vzájemnou věrnost v boji za pravdu boží. Situace vyvřela , když král 6.7. 1419 dosadil na radnici na Novém Městě pražském nové vesměs protihusitské konšely. Městská rada poručila vyhnat husitské kněze z far, zakázala poutě , procesí a kázání a uvěznila několik stoupenců kalicha. 30.července 1419 liidové zástupy pod vedení radikálního kazatele J.Želivského dobyly radnici, osvobodily vězně a vyházely konšely, kteří se vzepřeli se zbraní v ruce z oken radnice ven. Václav IV. ,jenž pobýval na Hrádku v Kunraticích, po této zprávě byl raněn mrtvicí a zemřel.
Vzhledem k tomu, že Zikmund jako dědic po Václavovi byl Čechy odmítnut, protože pamatovali, jak v době, kdy spravoval za zajatého Václava zemi a přivedl na 20 000 Kumánů, kteří loupili, pálili,vraždili a chovali se tak, že i na otrlý středověk to bylo moc (zprávy z letopisů), rozhodl se tento vynutit si korunu silou a zároveň se vypořádat s kacíři v zemi. Svolal k první křížovou výpravu proti Čechům. Tím rozpoutal husitské války , v nichž se křižáci chovali podobně jako v jiných křižáckých výpravách, ať už proti pohanům v bojích o Svatou zemi (vyplenění Konstantinopole r.1204) nebo bogomilům, albigenským (masakr desítek tisíc obětí). Cynismus těchto výprav dokumentuje výrok biskupa, když se na něj obrátili s otázkou, zda mají někoho ušetřit. Odpověď: Pobijte je všechny, Bůh si je přebere. Takže husité se museli bránit, tady dobré slovo nestačilo. Dohodnutý mír přinesla až basilejská kompaktáta v r. 1436 a Zikmund se stal českým králem. Ze čtyř pražských artikulů bylo povoleno pouze přijímání podobojí. Poznámka: Jinak výborný český historik J.Pekař za jednu z hlavních příčin vzniku válek považuje nechuť husitů ustoupit v otázkách přijímání z kalicha- pod obojí způsobu. Ale tento způsob praktikovala sama církev do počátku 13. stol. podle Krista!, stejně tak východní ortodoxní církev. To pan profesor nevěděl? Co už nemohl vědět, je, že druhý vatikánský koncil (1962-1965) povolil víno i pro laiky. Zřejmě chtěli kněží víno jen pro sebe.
Na rozdíl od negativního hodnocení husitství J.Pekařem lze říci, husitství vedle negativních aspektů přinášelo i aspekty pozitivní, a právě ty jsou jakýmsi předstupněm humanismu a renesance. Byl to důraz na vzdělán (i pro dívky a vůbec emancipace žen), snaha jít k pramenům – studium Bible, rozvoj národního jazyka a překlady do češtiny, rovnost před Bohem, byť k celkovému odmítnutí tří stavů kromě nejradikálnějších proudů v hnutí nedošli. Zároveň došlo k posílení českého živlu ve městech a vůbec k posílení vlivu měst a jejich svazů. Husitství tedy vycházelo ze středověké náboženské kritiky církve (valdenství a chiliasmus), nebylo v Husových představách spojeno s revolucí, ale vývoj okolností dospěl až tam, že na ně mohl navázat M.Luther a další protestantské církve. A to vše až sto let po Husovi.
Často se husitům vyčítá, že vypálili či jinak zničili desítky kostelů, klášterů , likvidovali své protivníky v dobytých městech, ničili oltáře a církevní roucha, které považovali za hříšnou pýchu. Uvědomme si však, že kláštery a kostely s farami byly zděné (aspoň zčásti) takže jejich obyvatelé a příslušná čeleď je mohla využívat jako pevnosti. Koneckonců v Evropě, kde celá staletí zuřily boje a války ve Španělsku, Itálii, Francii a německých zemích, kdy byla města jako Řím, Paříž a další mnohokrát vydrancována a spálena, se nedělo jinak. D tom, jak sechovali křižáci už byla zmínka. Že husité zdaleka nebyli nesmiřitelní nepřátelé křesťanského světa svědčí i aktivita „husitského krále“ a krále dvojího lidu Jířího z Poděbrad, který usiloval o spojení křesťanských panovníků proti Turkům a o dohodu o neřešení konfliktů válkou. V tom předběhl svou dobu o několik staletí. Přesto byl dán papežem do klatby! A musel se bránit další křížové výpravě uherského krále Matyáše Korvína.
Literatura: J. Spěváček: Václav IV.(1369-1419), Praha 1986
Z. Fiala: Předhusitské Čechy (1310-1419), Praha 1968
J.Stevenson: Dějiny Evropy, Praha, Ottovo nakladatelství 200
S.G.Lozinskij: Dějiny papežství, Praha Horizont 1989
J.W.Kowalski: Encyklopedie papežství, Praha, Academia 1994
F.Palacký: Z dějin národu českého, Vimperk 1976
E.Hrych: Velká kniha evropských panovníků, Regia, Praha 1998
J.Kadlec: Přehled českých církevních dějin, Zvon, Praha 1991
