Článek
Zjistěte, proč váš tisk s jemnější vrstvou vypadá lépe, ale láme se, a jak využít „paměť plastu“ pro výrobu skutečně odolných funkčních dílů.
Slicovací software - tisková podložka
Kdybych měl vybrat jedno nastavení, které si lidé mění nejčastěji – a zároveň mu rozumí nejméně – byla by to výška vrstvy.
- 0,2 mm jako výchozí hodnota.
- 0,12 mm, když chceme „hezčí“ tisk.
- 0,28 mm, když spěcháme.
Tahle logika funguje… jen do chvíle, než začneš tisknout funkční díly, větší objekty nebo cokoliv, co má něco vydržet. Pak se začne dít zvláštní věc: tisk s jemnějšími vrstvami vypadá lépe, ale láme se. Hrubší tisk drží, ale není pěkný. A člověk má pocit, že něco dělá špatně.
Ve skutečnosti jen přehlížíme to nejdůležitější. Výška vrstvy není estetický parametr. Je to časový a tepelný parametr. Když slicer rozdělí model na vrstvy, nedělá nic jiného, než že říká tiskárně:
„Tady polož plast, počkej, až trochu ztuhne, a pokračuj.“
Jenže to „počkej“ tam nikde explicitně není. Je schované právě ve výšce vrstvy.
Nižší vrstva znamená:
- víc vrstev,
- víc průchodů trysky,
- víc opakovaných zahřívacích a chladicích cyklů.
Vyšší vrstva znamená:
- méně zásahů,
- delší čas, kdy je plast tekutý,
- méně „rušení“ spodních vrstev.
Plast totiž není binární. Není buď tekutý, nebo pevný. Je dlouho v mezistavu, kdy si ještě „pamatuje“, co se s ním dělo před chvílí.
A to je klíč.
Když tiskneš velmi jemné vrstvy, každá nová vrstva znovu ohřívá tu předchozí. Ne na bod tání, ale dost na to, aby se uvolnilo vnitřní napětí. To může být dobré – nebo destruktivní. U malých dekorativních modelů je to výhoda, u funkčních dílů často ne.
Nastavení parametrů pro materiál a tisk je zásadní
Proto se někdy stane, že 0,28 mm tisk z PETG drží skvěle, ale 0,12 mm verze se rozlomí v rukou. Ne proto, že by byl plast horší. Ale protože paměť materiálu byla přepsaná příliš často. Teď si představ opačný extrém. Velká vrstva, hodně materiálu najednou, minimum zásahů. Plast má čas se spojit, pomalu chladne a vrstvy do sebe „sednou“. Povrch není dokonalý, ale struktura je klidná.
To je důvod, proč některé technické díly záměrně tisknu:
- s vyšší vrstvou,
- nižší rychlostí,
- minimálním chlazením.
Ne proto, že bych neuměl tisknout hezky, ale proto, že vím, co od dílu chci.
Mentální model, který se mi osvědčil, je jednoduchý:
Výška vrstvy = jak často se vracím a zasahuji do už hotové práce.
Čím častěji se vracím, tím víc toho můžu pokazit.
Ale taky tím víc toho můžu „vyleštit“.
A najednou dává smysl, proč variabilní výška vrstvy funguje, proč vysoké detaily na jemné vrstvě a tělo na hrubší není trik, ale strategie, proč některé modely prostě „chtějí“ být tisknuté hruběji.
Možná sis všiml, že zatím vůbec nemluvím o konkrétních číslech. A je to záměr. Protože jakmile pochopíš tenhle princip, čísla si najdeš sám. Podle materiálu. Podle účelu. Podle tiskárny.
A hlavně: přestaneš přemýšlet stylem „jak to tisknou ostatní“ a začneš přemýšlet „co po tom chci já“.
