Článek
Zelená, která od jara zahlcovala náš svět všemi směry a odstíny je na ústupu. Vytlačuje ji žlutá, nejdříve se nesměle objeví první nažloutlé listy, pak jich je víc, začnou přibývat a najednou se slévají do oranžové a překvapivě melírované stromy vědí, že si musí své barevné krásy vážit, je jen dočasná.
Pak nastoupí červená, agresivní a nekompromisní. Rozráží žlutohnědou a dere se výš a výš, až do oranžových korun, obtáčí je jak rudý had, který se chystá vše pozřít a zbarvit se barvami svých obětí.
Vydržela bych se dívat hodiny na ty gejzíry barev. Mám ráda říjen, je to měsíc smíření, nostalgie konce léta je už minulostí. Už nebolí ztráta zářivých červnových rán a vůně červencových nocí. Už nás netrápí polední žár a minulostí je srpnové dusno.
Zapomínáme na ně, vždyť kolem nás je toho tolik k žasnutí. Pavučina mezi větvemi chvějící se a svítící tisíci kapkami nad lesní trávou, která se také barví do ruda. Sebraný kaštan, který vypadá po vyloupnutí stejně, jako před desítkami let, pamatujete? Ta lesklá oblost, ta radost, jak je příjemný v dlani… Kde jsou špejle, uděláme si zvířátko?
Když zrají jablka v sadech, tak je to stejně krásná podívaná, jako když jabloně kvetou. Slunce tančí po jejich červených tvářičkách, které nás lákají k nakousnutí.
A přivstat si ráno, než auta rozjezdí spadané ořechy na cestě, kam se rozhodl pouštět své plody náš ořešák. Ta hořká vůně jeho spadaného listí, které když se rozhrne, odmění nás.
Lidé často tvrdí, že nesnáší podzim. Ale já si myslím, že nikdo nemůže být imunní k té jeho kráse a štědrosti. Jen si bláhově myslí, že patří k dobrému standardu litovat odcházejícího léta, vzdychat nad krátícími se dny a bědovat nad jakýmisi „plískanicemi“.
Já si léta a jeho krás užila dosytosti a na dlouhé večery u krbu nebo zachumlaná do deky s knížkou se těším. A „plískanice“ ? Jen ať prší, vláhy není nikdy dost. Čeho se to pořád bojíme, vždyť máme střechu nad hlavou a na ven deštník. Pojďme si užít vše, co nám přináší, včetně krásné básně Františka Halase :
Podzim
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé.
Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět.
Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni
a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých.
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé.
