Článek
Začalo to nenápadně. Únava, která nepřešla ani po víkendu. Bolesti hlavy, které se objevovaly čím dál častěji. Nechutenství k jídlu. Myslela jsem si, že je to normální – vždyť měla jsem náročnou práci v marketingu, neustálé projekty, nesplnitelné termíny.
„Potřebuješ dovolenou,“ říkala mi Tereza, kolegyně a kamarádka. „Vyhoříš, když takhle budeš pokračovat.“
Měla pravdu, ne? To přece dávalo smysl. Pracovala jsem deset, někdy dvanáct hodin denně. Víkendy trávila kontrolováním emailů. Telefon jsem vypínala jen na pár hodin před spaním.
Vzala jsem si týden dovolené. Odjela na chalupu k rodičům. Odpočívala. Četla knížky. Chodila na procházky. Ale únava se nelepšila. Hlava mě bolela pořád. A přidaly se další věci – závratě, pocit, že se mi těžko dýchá, tlak na hrudi.
„To je ten stres,“ ujišťovala jsem sama sebe. „Musím změnit práci.“
Vrátila jsem se a začala intenzivněji hledat. Našla jsem nabídku, která vypadala perfektně. Menší firma, méně tlaku, lepší plat. Prošla jsem třemi koly pohovorů. Dostala jsem ji.
Byla jsem nadšená. Konečně! Konečně všechno dobře dopadne. Dala jsem výpověď. Měsíc jsem měla do nástupu do nové práce, tak jsem si vzala další dovolenou. Tentokrát na dva týdny.
Ale únava se nelepšila. Naopak. Začala jsem usínat během dne. Soustředění se mi zhoršovalo. Zapomínala jsem věci – kde jsem nechala klíče, co jsem chtěla koupit v obchodě, schůzky s přáteli.
„Asi to je odezva z toho stresu,“ říkala jsem Martinovi, svému příteli. „Tělo si konečně odpočívá a dohání to.“
Ale v jeho očích jsem viděla pochybnosti. „Možná bys měla jít k doktorovi. To už není normální, Katko.“
„Až začnu v nové práci a uvidím, jestli to je lepší,“ odbyla jsem ho. Nechtěla jsem slyšet, že by to mohlo být něco jiného. Potřebovala jsem věřit, že změna práce všechno vyřeší.
Nastoupila jsem do nové práce s nadějí. První týden byl dobrý. Noví kolegové byli milí. Šéfka vstřícná. Práce zajímavá, ne tak stresující. Ale únava nezmizela. Bolesti hlavy pokračovaly. A začala jsem mít problémy se spaním – buď jsem spala šestnáct hodin, nebo vůbec.
Druhý týden jsem musela odejít z práce dřív kvůli závrativosti. Třetí týden jsem dva dny vůbec nepřišla, protože jsem se nemohla dostat z postele.
„Katko, to není normální,“ řekla mi nová šéfka opatrně. „Měla bys jít k lékaři.“
Nechápala jsem to. Proč se necítím lépe? Proč to nepomohlo? Práce byla lepší, méně stresující. Mělo to fungovat.
Martin mě nakonec skoro násilím odvezl k doktorce. Seděla jsem v čekárně naštvaná. Ztráta času. Byl to ten starý stres, který se ještě nevypařil. Doktorka mi předepíše vitamíny a pošle mě domů.
Ale doktorka byla důkladná. Kladla otázky. Hodně otázek. O únavě, o spánku, o náladě, o chuti k jídlu. A pak se zeptala na něco, co mě překvapilo.
„Máte pocit smutku? Nebo prázdnoty? Ztrácíte zájem o věci, které vás bavily?“
Zamyslela jsem se. Ano. Vlastně ano. Měsíce jsem nečetla knížku pro potěšení. Přestala jsem cvičit jogu, kterou jsem milovala. Nechtělo se mi vídat s přáteli. Ale to přece bylo kvůli únavě, ne?
„Myslím, že máte depresi,“ řekla doktorka ticho.
Deprese. To slovo viselo ve vzduchu jako obvinění. „Ne,“ řekla jsem okamžitě. „Já nemám depresi. Jsem jen unavená z práce.“
„Katko, únava, bolesti hlavy, problémy se soustředěním, se spánkem, ztráta zájmu o koníčky – to všechno jsou příznaky deprese. A to, že jste změnila práci a příznaky pokračují, to potvrzuje, že problém není v zaměstnání.“
Seděla jsem tam a cítila jsem, jak se mi svět boří. Šest měsíců. Šest měsíců jsem obviňovala práci. Šest měsíců jsem hledala vnější řešení vnitřního problému.
„Ale já jsem si myslela…“ hlas se mi lámal. „Myslela jsem, že když změním práci, všechno bude v pořádku.“
Doktorka se na mě podívala soucitně. „Práce mohla přispět ke spuštění deprese. Stres může být spouštěčem. Ale deprese je nemoc. Není to jen slabost nebo únava, kterou můžete vyřešit dovolenou nebo změnou zaměstnání. Potřebuje léčbu.“
Vypsala mi léky a doporučila terapii. Seděla jsem v autě s Martinem a brečela. „Šest měsíců jsem si myslela, že vím, co je špatně. A celou dobu jsem se mýlila.“
Martin mě objal. „Teď víš. A teď se můžeš léčit.“
Ale cítila jsem se hloupě. Jak jsem to nemohla poznat? Jak jsem mohla obvinit práci za něco, co bylo uvnitř mě?
Začala jsem brát léky. Začala jsem chodit k terapeutce. A pomalu – velmi pomalu – se věci začaly měnit. Ne okamžitě. Ne dramaticky. Ale postupně jsem začala mít víc energie. Hlava mě bolela méně. Začala jsem zase číst. Vrátila jsem se k józe.
V nové práci jsem zůstala. Zjistila jsem, že mi vyhovuje. Nebyl v ní problém. Problém nebyl ani v té staré práci, i když tam byl stres. Problém byl ve mně – v mé chemii mozku, v mém psychickém zdraví.
Trvalo mi rok, než jsem se cítila zase jako já. Rok léků, terapie, sebepoznávání. Rok učení se, že není hanba mít mentální nemoc. Že to není slabost. Že to není něco, co můžete „prostě překonat“ změnou okolností.
Minulý týden jsem byla na kontrole u doktorky. „Jak se cítíte?“ zeptala se.
„Dobře,“ řekla jsem upřímně. „Konečně dobře.“
„A práce?“
Usmála jsem se. „Práce je dobrá. Ale už vím, že není řešením všeho.“
Naučila jsem se důležitou lekci. Někdy problém není tam, kde si myslíme. Někdy hledáme řešení venku, zatímco odpověď je uvnitř. A někdy nejodvážnější věc, kterou můžeme udělat, je přiznat si, že potřebujeme pomoc.
Myslela jsem si, že problém je v práci. Nebyl. Byl ve mně. A až když jsem to přijala, mohla jsem začít se léčit.
