Článek
Nebyla jsem. Asi dva roky? Tři? Nepamatovala jsem si přesně. Bylo pořád něco důležitějšího – projekt v práci, děti a jejich aktivity, renovace koupelny, mamčiny narozeniny. Preventivní prohlídka prostě nebyla na seznamu priorit.
Ale manžel neustupoval, tak jsem si konečně zavolala a objednala se. Dostalá jsem termín za měsíc, ve čtvrtek ve dvě odpoledne. Poznamenala jsem si to do kalendáře a zapomněla na to.
Čtvrtek přišel rychleji, než jsem čekala. Seděla jsem v čekárně, procházela emaily v telefonu a doufala, že to nebude trvat dlouho. Měla jsem večer schůzku s klientem a chtěla jsem stihnout ještě nakoupit.
„Paní Maršálková?“ zavolala sestřička.
Doktorka Horáková byla příjemná žena kolem padesátky, kterou jsem neviděla od té doby, co jsem tu byla naposledy. Proměřila mě, zvážila, změřila tlak.
„Trochu máte zvýšený tlak,“ poznamenala. „Stresujete se?“
„No,“ usmála jsem se, „kdo ne, že?“
Neřekla nic, jen si něco poznamenala.
Pak přišla ta rutinní otázka: „Nějaké potíže? Bolesti? Něco, co vás trápí?“
Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem to mít za sebou a jít. Ale pak jsem si vzpomněla na tu únavu. Tu neustálou, vyčerpávající únavu, kterou jsem cítila posledních pár měsíců.
„Vlastně,“ řekla jsem váhavě, „jsem strašně unavená. Pořád. I když spím osm hodin.“
„Jak dlouho?“
„Nevím… půl roku? Myslela jsem, že je to jen stres z práce.“
Doktorka se na mě zadívala jinak. Pozorněji. „Nějaké další symptomy? Hubnutí? Přibírání? Změny nálad?“
Přemýšlela jsem. „Zhubla jsem asi pět kilo. Ale snažila jsem se… tak jsem si myslela, že je to tím.“
„A kdy naposledy jste byla na laboratorních vyšetřeních?“
„Ehm… když jsem byla těhotná s mladší. Takže… asi před šesti lety?“
Viděla jsem v jejích očích něco, co se mi nelíbilo. Nebyl to hněv ani výčitka. Byla to obava.
„Pošlu vás na krev,“ řekla klidně. „Jako preventivně. Pravděpodobně to nebude nic vážného, ale raději to prověříme.“
„Teď hned?“ zeptala jsem se. Myslela jsem na tu schůzku, na nákup.
„Pokud máte čas.“
Něco v jejím hlasu mi říkalo, že bych si čas měla udělat.
Laborant mi odebral krev. Čekala jsem, že výsledky budou za týden, ale doktorka řekla, že si o ně řekla jako urgentní. „Zavolám vám do dvou dnů.“
Zavolala mi druhý den. V pátek večer, když jsem zrovna dělala dětem večeři.
„Potřebovala bych, abyste přišla v pondělí,“ řekla. „Dopoledne, pokud to jde.“
„Jsou ty výsledky špatné?“ zeptala jsem se, a náhle mi bylo studeno.
„Chtěla bych si o tom promluvit osobně. Můžete třeba v devět?“
Ten víkend byl nejdelší v mém životě. Googla jsem symptomy – což byla chyba. Podle internetu jsem měla všechno od štítné žlázy po rakovinu. Manžel mi říkal, ať si nedělám starosti předem, ale viděla jsem, že je taky nervózní.
V pondělí ráno jsem seděla v ordinaci a třásly se mi ruce.
Doktorka Horáková byla tentokrát vážnější. „Našli jsme abnormality v krevním obrazu,“ řekla bez okolků. „Některé hodnoty naznačují možný problém s kostní dření. Potřebujeme další vyšetření – biopsii.“
Slovo „biopsie“ mi vybuchlo v hlavě jako petarda.
„Kostní dřeň?“ opakovala jsem tupě. „To znamená…?“
„Může to znamenat mnoho věcí,“ řekla opatrně. „Od relativně jednoduchých poruch krvetvorby až po… vážnější diagnózy. Proto potřebujeme tu biopsii. Abychom věděli přesně, s čím máme co do činění.“
Seděla jsem tam a snažila se dýchat. Tohle se nemělo stát. Přišla jsem jen na preventivku. Jen proto, že manžel naléhal.
„Jak rychle to můžeme udělat?“ zeptala jsem se.
„Zařídím termín co nejdřív. Pravděpodobně konec tohoto týdne.“
Vyšla jsem z ordinace v jakémsi transu. Zavolala jsem manželovi. Brečela jsem v autě před zdravotním střediskem. Pak jsem se uklidnila, utřela si oči a jela do práce.
Ale všechno vypadalo jinak. Kancelář, v které jsem trávila tolik času. Počítač, nad kterým jsem seděla do noci. Prezentace, která mi přišla tak důležitá ještě před týdnem.
Bylo to pořád to samé. Ale já jsem to viděla jinýma očima.
Ten týden jsem si vzala volno. Poprvé za tři roky. Řekla jsem šéfovi pravdu – že potřebuji zdravotní vyšetření. Čekala jsem odpor, ale místo toho řekl: „Samozřejmě. Zdraví je na prvním místě. Práce může počkat.“
Trávila jsem čas s dětmi. Ne s mobilem v ruce, ne s poloviční pozorností. Skutečně s nimi. Stavěli jsme Lego. Četli jsme knížky. Chodili jsme na zmrzlinu.
„Mami, proč jsi doma?“ zeptala se mě sedmiletá Elišká.
„Protože chci být s vámi,“ řekla jsem.
„Ale vždycky říkáš, že musíš do práce.“
Polkla jsem. „Já vím. Ale práce může chvíli počkat.“
Biopsie byla v pátek. Bolestivá, nepříjemná, děsivá. Výsledky měly být za týden.
Ten týden jsem žila jinak. Ráno jsem nespěchala. Snídali jsme s dětmi u stolu, ne každý sám někde cestou ven. Večer jsem vypínala notebook v sedm, ne v jedenáct. Volala jsem rodičům – ne jen rychlé „ahoj, jak se máš,“ ale skutečný rozhovor.
Manžel si toho všiml. „Jsi… jiná,“ řekl jednou večer.
„Vím,“ řekla jsem. „Třeba jsem měla být taková už dávno.“
Výsledky přišly ve čtvrtek. Doktorka mě pozvala osobně.
Tentokrát měla lepší výraz v obličeji. „Dobré zprávy,“ řekla a já jsem mohla zase dýchat. „Není to rakovina. Máte těžkou anémii způsobenou nedostatkem železa a vitaminu B12, plus začínající problémy se štítnou žlázou. Nic, co by se nedalo vyléčit.“
Brečela jsem. Z úlevy, z vděčnosti, z vyčerpání.
„Ale,“ pokračovala doktorka vážně, „kdybyste nepřišla teď, za rok nebo dva by to mohlo být mnohem horší. Vaše tělo vám signalizovalo, že něco není v pořádku. Měla jste štěstí, že jste na to reagovala včas.“
Měla jsem štěstí. Díky manželovi, který mě nutil jít. Díky únavě, která mě přinutila přiznat, že něco není v pořádku.
Teď je to šest měsíců. Beru suplementy, upravila jsem stravu, kontroluju se pravidelně. Hodnoty se zlepšují.
Ale důležitější je, že se změnily moje priority.
Práce? Pořád ji mám. Pořád ji dělám dobře. Ale už není na prvním místě. Můj život není definovaný tím, kolik hodin strávím v kanceláři.
Děti? Teď chodím na jejich představení, fotbalové zápasy, výlety. Nestahuju si přitom emaily.
Manžel? Chodíme spolu na rande. Jednou týdně, bez telefonu, bez rozptýlení.
Rodiče? Vidím je častěji. Protože nikdo z nás tu nebude navždy.
Já? Chodím běhat. Čtu knihy. Spím osm hodin. Protože zdraví není něco, co se dá koupit zpět, když ho ztratíte.
Obyčejná návštěva u lékaře mi změnila priority. Ne proto, že jsem dostala hroznou diagnózu – tu jsem naštěstí nedostala. Ale proto, že mi připomněla něco, na co jsem zapomněla:
Nic z toho, co považujeme za důležité – kariéra, peníze, úspěch – nemá smysl, pokud nejsme zdraví a živí, abychom si to užili.
A někdy potřebujeme výstrahu, abychom si to uvědomili.
Já jsem dostala tu svou včas. A jsem za to vděčná.
