Článek
Evropa stojí na jednom z nejzásadnějších rozcestí od konce studené války. Zatímco svět se rychle mění a velmoci soupeří o technologickou, ekonomickou i politickou dominanci, starý kontinent působí unaveně a znejistěle. V debatách ekonomů i politiků sílí názory, že Evropa ztrácí dech. A že pokud neprovede zásadní změny, může její význam během jedné generace dramaticky klesnout.
Přilévá k tomu olej i řada výroků a geopolitických signálů ze Spojených států – ať už jde o komentáře byznysmenů typu Jamieho Dimona či Elona Muska, nebo o proměnlivost zahraniční politiky americké vlády. Transatlantické pouto, které Evropa považovala za samozřejmou součást své bezpečnosti i prosperity, najednou působí méně pevně než dříve.
Co to znamená pro Evropu – a konkrétně pro Českou republiku?
Slábnoucí Evropa? Trendy, které je těžké ignorovat
Faktem je, že Evropa už delší dobu naráží na své limity. Zatímco Spojené státy a Asie rostou rychleji, evropská ekonomika stagnuje, stárne a reguluje téměř vše, na co dosáhne.
Podle kritiků – a těch v posledních měsících přibývá – Evropa „dusí sama sebe“ administrativou, roztříštěností a neschopností jednat rychle.
Hovoří o tom i šéf americké banky JPMorgan a dlouholetá finanční autorita Jamie Dimon. Podle něj Evropa sice vybudovala špičkové sociální systémy, ale zároveň „vyhnala inovace, investice a podnikání“. Varuje, že pokud se kontinent nedokáže rychle reformovat, bude to vážné riziko nejen pro Evropany, ale i pro samotné Spojené státy.
Dimonova slova nejsou ojedinělá. Znepokojení z evropské slabosti je slyšitelné napříč západními think-tanky i v zákulisí diplomatických jednání.
Proměnlivá Amerika: od ochranářství k selektivnímu angažmá
Nejde jen o ekonomiku. Napětí vyvolává i proměnlivost americké zahraniční politiky.
Ať už jsou Spojené státy vedeny demokratickým či republikánským prezidentem, trend poslední dekády je jasný:
Amerika se více soustředí sama na sebe, na Čínu a na Pacifik. Evropa není priorita, jakou bývala.
Příkladem jsou i obavy, které vzbuzují některá prohlášení představitelů americké administrativy či byznysu, ať už jde o kritiku Evropské unie či náznaky ochoty jednat s autoritářskými režimy ve stylu „výhodné výměny“.
V Evropě roste strach, že pokud by se USA někdy rozhodly bezpečnostní závazky omezit či předefinovat, Unie není připravena. A některé obavy, že Washington sleduje více vlastní zájmy než zájmy spojenců, rezonují i mezi odborníky.
Je NATO ohroženo? Spíše proměněno než zrušeno
O odchodu USA z NATO se v evropských médiích spekuluje už roky. Reálně však nejde o to, že by Aliance měla zítra zaniknout – její struktury, kompatibilita výzbroje, logistika i společné plány zůstávají funkční.
Problém je jiný: NATO může ztratit svou páteř, pokud americká rozhodnost ochrany spojenců nebude automatická.
Největším rizikem je nejistota. Evropští spojenci si uvědomují, že bez USA nemají kapacity na odstrašení Ruska ani na udržení technologického náskoku.
A zde vzniká zásadní otázka:
👉 Může a chce Evropa převzít větší část odpovědnosti za svou vlastní bezpečnost?
Zatím tomu nic moc nenasvědčuje. Výdaje na obranu sice rostou, ale ne dost rychle. Průmyslová kapacita je roztříštěná, projektů přibývá, ale většina je malá a nekoordinovaná.
Riziko hybridního tlaku a geopolitických vlivů
Evropa se zároveň stává dějištěm intenzivní informační války.
Není to jen Rusko či Čína – i nevládní skupiny a zahraniční aktéři využívají sociální sítě k manipulaci veřejného mínění.
Některé populární účty podporující konkrétní americké politické proudy přitom vůbec nepocházejí ze Spojených států. Digitální svět je zkrátka globální a hranice v něm příliš neplatí.
Evropa v této oblasti stále dohání ztrátu.
Tři scénáře budoucnosti Evropy
1) Optimistický – Evropa se reformuje
- zjednoduší regulace,
- sjednotí obranu a průmysl,
- stane se lídrem v technologiích a energetice.
Pravděpodobnost: nízká.
2) Realistický – slabý pokrok, ale žádný kolaps
- EU pokračuje v pomalé, komplikované integraci,
- transatlantické vztahy zůstávají, ale jsou méně stabilní,
- Evropa se zlepší v obraně, ale stále nedosahuje kapacit USA,
- ekonomicky roste pomalu, ale udržitelně.
Pravděpodobnost: nejvyšší.
3) Pesimistický – geopolitické otřesy
- výrazné oslabení NATO,
- evropské státy se nedohodnou na společném postupu,
- tlak Ruska, Číny či jiných aktérů roste,
- evropská ekonomika stagnuje.
Pravděpodobnost: střední.
Co to znamená pro Českou republiku?
Česko patří mezi země, které by dopady evropské slabosti pocítily velmi silně.
Bezpečnostně spoléháme na NATO, ekonomicky na jednotný trh a export, energeticky na propojení se sousedy. Všechny tyto faktory jsou propojené.
Klíčové závěry pro ČR:
➡️ Bezpečnostní záruky nelze považovat za samozřejmé.
Je nutné více investovat do armády, domácí výroby munice, PVO a kybernetické obrany.
➡️ Ekonomika potřebuje transformaci.
Více technologických investic, méně byrokracie, lepší podpory inovací.
➡️ Energetická suverenita je nutností.
Jaderné zdroje, SMR, stabilní sítě, diverzifikace surovin.
➡️ Diplomacie musí být aktivní a sebevědomá.
Česko má hledat spojence v EU, ne čekat, jak rozhodnou jiní.
Evropa stále může uspět – ale nesmí ztrácet čas
Evropa není beznadějný projekt. Má obrovský trh, vzdělanou populaci, stabilní instituce, vědeckou základnu a vysokou kvalitu života. Kdyby dokázala uvolnit prostor inovacím, zrychlit rozhodování a sjednotit obranné kapacity, mohla by se během dvou dekád znovu stát rovnocenným hráčem.
Ale to se nestane samo.
A pokud Evropané nepochopí, že svět se změnil, svět to za ně neudělá.
Otázka tedy nezní, zda máme být proevropští nebo proameričtí.
Otázka zní: dokáže Evropa být konečně pro sebe?
