Článek
Ráj pro pracující lid?
Staří pamětníci rádi vyprávějí o plných obchodech, levných potravinách a jistotách do budoucna. Zatímco mladí kroutí hlavami a nevěřícně zírají na fotky prázdných regálů s octem a konzervami, babička s dědečkem se zasní a s úsměvem vzpomínají na fronty na banány. „Dneska si lidi jen stěžují,“ bručí dědeček, „za nás se muselo dělat, a to i když se ti nechtělo!“ Nostalgicky vzpomíná na budování socialismu, brigády a socialistické soutěže. Práce prý šlechtila a budování komunismu dávalo smysl. Zřejmě zapomněl na šikanu na pracovišti, udavačství a nemožnost cestovat do ciziny.
Bezpečná totalita?
„Dneska se člověk bojí chodit po ulici,“ posteskne si babička a s hrůzou sleduje zprávy o kriminalitě. „Za nás bylo bezpečno, zloději se báli!“ Opravdu? Že by zapomněla na StB, která šmírovala lidi na každém kroku? Na politické procesy a perzekuci nevinných? Na to, že se nemohla svobodně vyjadřovat a cestovat?
Nostalgie za ztraceným mládím?
Možná je to spíš nostalgie za ztraceným mládím než za totalitou. Vzpomínky na bezstarostné dětství, první lásky a kamarády ze školy se mísí s tehdejší realitou a vytváří iluzi šťastného života. Starší generace si neuvědomuje, jak moc je ovlivnila propaganda a jak omezený byl jejich život ve srovnání s dnešní svobodou.
Ignorovat minulost není řešení
Je důležité si uvědomit, že paměť je subjektivní a každý si minulost vykládá po svém. Nemůžeme starým lidem diktovat, jak si mají na totalitu vzpomínat. Můžeme jim ale nabídnout jiný pohled na věc, ukázat jim fakta a svědectví o hrůzách režimu. A především, můžeme jim naslouchat a snažit se pochopit jejich pocity a motivace. Ignorovat minulost a slepě věřit nostalgickým vzpomínkám ale není řešení. Totalita nesmí být nikdy zapomenuta, aby se už nikdy neopakovala.
