Článek
Že se mám usmívat, když na mě někdo mluví. Poděkovat, i když se mi něco nelíbí. Nekřičet, neodmlouvat, nehádat se.
„Buď milá, slušná a tichá. Svět nemá rád holky, které jsou moc hlasité,“ říkala mi se smutkem v očích. A já jí věřila. Myslela to přece dobře.
Vychovávala mě v duchu své doby. V době, kdy se ženy učily přežít – ne ozývat. V době, kdy „drzost“ byla horší než bolest. V době, kdy od dívky očekávali, že se podřídí, protože být „hodná“ bylo největší ctností.
A tak jsem se učila.
Usmívat se i tehdy, když jsem cítila křivdu.
Mlčet, když jsem chtěla křičet.
Děkovat, i když se mi třásly ruce vztekem.
Být hodná.
Být klidná.
Být ta, kterou si svět pochvaluje, ale která se sama v sobě ztrácí.
Když mi bylo třináct, zbil mě kluk, protože jsem mu řekla, že se mi nelíbí. Učitelka ve škole řekla, že je to „klukovina“, že asi neví, jak vyjádřit své city. „Možná tě má rád,“ dodala a usmála se.
Tak jsem se taky usmála. Protože hodné holky dělají, co se od nich čeká. A já chtěla být ta správná holka, i když jsem tehdy brečela celou cestu domů.
V sedmnácti mě obtěžoval šéf na brigádě.
Když mě chytil za zápěstí a naznačil něco o „odměně“, omluvila jsem se. Omluvila jsem se. Protože jsem byla vychovaná tak, že moje hranice nejsou důležité. Že „ne“ znamená problém. A že být problémová holka je něco strašného.
A pak jsem měla dceru.
Zlomilo se to ve mně.
Na porodním sále, když jsem ji poprvé držela v náručí.
Ten pohled, ta malá tvář, ještě nepoznamenaná očekáváním světa.
Řekla jsem si, že tohle dědictví u ní končí.
Začala jsem ji učit, že může říkat „ne“.
Ne, když jí něco není příjemné.
Ne, když se cítí v ohrožení.
Ne, i když ostatní očekávají, že bude milá a tichá.
Učila jsem ji, že její tělo je její.
Že nemusí nikoho obejmout jen proto, že je to „slušné“.
Že nemusí být zdvořilá, když jí někdo ubližuje.
Že může mluvit nahlas.
Že může nesouhlasit.
Že její emoce nejsou slabost, ale kompas.
A přiznávám, že to nebylo vždy snadné.
Když měla pět let a odmítla políbit strejdu na tvář, babička se zhrozila.
„Jaká je to nevychovaná holka!“
Ale já jsem stála za ní. I když mě to bolelo. I když jsem měla pocit, že selhávám jako dcera – věděla jsem, že nesmím selhat jako matka.
Když na mě ve škole křičela učitelka, že moje dítě je „tvrdohlavé“, měla jsem chuť se omluvit. Ale pak jsem si vzpomněla na sebe ve třinácti. A odpověděla jsem klidně:
„Ona jen ví, co chce. A co nechce.“
Dnes má moje dcera patnáct let.
Někdy mě překvapí svou rozhodností.
Způsobem, jakým odmítá nevyžádané rady.
Jak se ozývá, když se jí něco nelíbí.
Jak chrání svoje kamarádky.
Jak ví, co je hranice – a jak je držet.
A já…
Já se to teprve učím od ní.
Říkat „ne“ bez výčitek.
Stát si za svým, i když se druzí mračí.
Neomlouvat se za vlastní prostor.
Babička mě naučila přežít.
Moje dcera mě učí žít.
A já věřím, že když jednou bude mít dítě, nebude muset nic napravovat.
Protože bude mít v sobě pevnost, kterou jsem já musela těžce hledat.
A svět už možná nebude chtít hodné holky.
Ale silné ženy, které se nebojí říkat, co cítí. A co chtějí.
