Článek
Pracoval, opravoval, četl noviny.
Na dovolené seděl ve stínu a četl detektivky.
K narozeninám si přál ponožky a klid.
Nikdy si nestěžoval. Ale taky nikdy neříkal, že je šťastný.
Máma zemřela, když mu bylo šedesát devět.
Byli spolu přes čtyřicet let.
A my – já a brácha – jsme si mysleli, že to bude znamenat konec.
Že se uzavře. Že dožije.
Že se z něj stane „vdovec“ – tichý, usedlý, v županu, s televizí na pozadí.
A pak přišlo něco, co nikdo nečekal
Dva měsíce po pohřbu začal chodit na procházky.
Ostříhal si vlasy.
Začal vařit – nejdřív jednoduché věci, pak podle receptů.
A jednoho dne mi u oběda řekl:
„Víš, že jsem celý život chtěl tančit?“
Zasmála jsem se. Myslela jsem, že vtipkuje.
Ne.
Přihlásil se na kurzy tanga pro seniory.
A za půl roku přišel s novinkou:
„Pozval jsem jednu paní na večeři.“
Měla jsem smíšené pocity
Nebyla to máma.
Nosila výrazné šperky a mluvila hodně nahlas.
Byla jiná. Živá. Barevná.
A já si uvědomila, že já jsem ta, kdo zůstal stát. Ne on.
Táta ožil. A mě to zasáhlo
Začal mluvit o věcech, které jsem od něj nikdy neslyšela.
O tom, co by ještě chtěl vidět, kde nikdy nebyl.
O tom, že stárnout neznamená zpomalit, ale dozrát.
Jednou mi řekl:
„Víš, když mi bylo třicet, myslel jsem, že život končí po padesátce. Až teď zjišťuju, že končí jen ten, kdo se rozhodne skončit.“
Měnil se. Ale přitom zůstával tátou
Pořád měl rád černý čaj s citronem.
Pořád nechápal, jak funguje cloud.
Pořád opravoval věci doma jako MacGyver.
Ale v očích měl jiskru, jakou jsem u něj neviděla nikdy. Ani jako malá.
Pointa?
Nikdy není pozdě začít znovu.
Neexistuje věk, kdy se má přestat snít, milovat, tančit, žít.
A někdy to největší ponaučení nedostanete v mládí – ale od někoho, kdo už má šediny.
Táta mi v sedmdesáti ukázal, co to znamená nepřestat se těšit.
A dnes, když mám těžký den, si říkám:
„Jestli on mohl v sedmdesáti začít tancovat, tak já můžu dneska začít znova taky.“
