Článek
Nikdy ne ta nejkrásnější, nejvtipnější nebo nejoblíbenější. Ale ta, co se učí navíc, co se hlásí do soutěží, co si dělá seznamy úkolů a odškrtává je s pocitem vítězství. Byla jsem pyšná na jedničky ve škole, ale někde vzadu jsem cítila, že to nestačí. Že kdybych přestala být nejlepší, nikdo by si mě nevšiml.
Na vysoké se to ještě prohloubilo. Moji spolužáci chodili na párty, já do knihovny. Oni si užívali Erasmus, já jsem dřela na praxi, abych měla v životopisu něco navíc. Když mi bylo 25, měla jsem titul, dvě stáže a práci, kterou mi záviděli i starší kolegové. Vypadalo to, že mám všechno.
Jenže já jsem neměla klid. Každý den jsem vstávala s pocitem, že musím dokázat víc. Že jakmile zpomalím, někdo mě předběhne. Sledovala jsem LinkedIn jako posedlá – kdo dostal povýšení, kdo založil firmu, kdo napsal článek do prestižního časopisu. A pokaždé jsem cítila, že musím zabrat, že jsem pozadu.
Moje okolí mi říká: „Ty jsi strašně ambiciózní, pořád ti to nestačí.“ Usmívám se, ale pravda je jiná. Není to o ambicích. Je to o strachu. Bojím se být průměrná. Bojím se, že kdybych přestala běžet, ukáže se, že vlastně nestojím za nic.
Ten strach mi už vzal hodně. Vztahy, protože jsem nikdy neměla čas. Kamarády, protože jsem jejich volání odkládala kvůli práci. Zdraví, protože jsem se přestala hýbat a jedla jen narychlo u počítače. Když mi kamarádka nedávno řekla, že jsem pro ni inspirací, měla jsem chuť se rozplakat. Protože já sama se cítím jako podvodnice – někdo, kdo je na venek úspěšný, ale uvnitř vyhořelý.
Nedávno jsem byla na terapii. Poprvé v životě jsem nahlas řekla, že mě děsí průměrnost. Terapeutka se na mě podívala a zeptala se: „A co to pro vás vlastně znamená, být průměrná?“ Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem cítila obrovskou prázdnotu. Protože jsem zjistila, že celý život utíkám před něčím, co ani neumím pojmenovat.
Začala jsem malými kroky. Jeden večer jsem šla z práce včas, vypnula telefon a šla s kamarádkou na víno. Další den jsem si dovolila číst knihu, která neměla nic společného s kariérou. Byly to drobnosti, ale já jsem se cítila, jako bych dělala něco zakázaného.
Možná nikdy nepřestanu chtít víc. Možná to mám v sobě navždy. Ale učím se přijímat, že i „průměrný“ den může být dobrý. Že hodnota člověka není v počtu odškrtnutých úkolů, ale v tom, jak dokáže být přítomný.
A jestli je průměrnost to, že si večer sednu s někým blízkým a směju se, aniž bych přitom myslela na práci? Pak možná není čeho se bát.
