Článek
„Vy tam bydlíte?“ ptala se sousedka z přízemí a tvářila se, jako bych jí řekla něco neslušného. „No… to jste odvážní.“
Tvrdili, že tam kdysi zemřel starý muž. Sám. Prý ho našli až po týdnech. Dům byl plný podobných historek, a tak jsem to nebrala vážně. Ve starých činžácích umíralo lidí dost. Smrt sama o sobě přece byt neproklíná.
Jenže brzy jsem si všimla jedné věci.
Byt se nikdy nechoval, jako by byl prázdný.
V noci bylo slyšet kroky. Ne bloudění trubek, ale pomalé, pravidelné našlapování. Vždycky stejná trasa — od ložnice ke kuchyni, od kuchyně ke dveřím. A pak pauza. Jako by tam někdo stál a váhal, jestli má odejít.
Manžel tvrdil, že si zvykám na nové prostředí. Dokud jednou neuslyšel kroky taky.
„Někdo chodí po bytě,“ zašeptal.
„Vím,“ odpověděla jsem. „Dělá to každou noc.“
Začali jsme se ptát víc. Staří sousedé mluvili neochotně. Jeden z nich mi řekl, že muž, který tu zemřel, se jmenoval Emil. Býval prý velmi tichý. Nikam nechodil. A nejhorší prý bylo, že i když ještě žil, lidé měli pocit, že byt nikdy neopouští.
„On neodešel ani potom,“ dodal soused a rychle změnil téma.
Situace se zhoršovala. Ráno jsme nacházeli otevřené skříňky. Židle posunuté. Jednou byl na stole hrnek s kávovou sedlinou, i když jsme kávu ten den nepili.
A vždycky — vždycky — někdo stál u dveří ložnice, když jsme se probudili. Neviděli jsme ho. Ale cítili jsme ho.
Ten zlom přišel, když jsem našla starý vypínač ve zdi. Nebyl zapojený. Když jsem se ho dotkla, byt se náhle ochladil. A ozval se tichý, unavený hlas.
„Už je ráno?“
Ztuhla jsem.
Od té chvíle bylo jasné, že nejde o vzpomínky ani o energii místa. Emil nebyl přítomný náhodou. On žil dál stejný život. Vstával. Chodil. Čekal.
Jednou v noci jsem sebrala odvahu a odpověděla.
„Je ráno,“ řekla jsem do tmy.
Kroky se zastavily. Ucítila jsem, jak se něco přiblížilo k posteli. Váha se zabořila do matrace vedle mě.
„Děkuju,“ zašeptal hlas. „Už jsem myslel, že mě nikdo neuslyší.“
Ráno byl byt tichý. A poprvé prázdný. Žádné kroky. Žádný chlad.
Manžel se usmál. „Asi to skončilo,“ řekl.
Jenže sousedka z přízemí na mě ten den čekala.
„Už o něm víte?“ zeptala se.
„O kom?“
„O vás,“ odpověděla tiše. „Teď už se ptají, kdo tam bydlí. A proč světlo svítí celou noc.“
Tehdy jsem pochopila skutečný problém.
Emil neodešel.
On si jen našel někoho, kdo ho vystřídá.
A byt nikdy nebyl prázdný.
Jen čekal, kdo v něm zůstane příště.
