Článek
Ne že by tam byl zákaz — jen jsem to respektovala. Je to jeho prostor, jeho pořádek, jeho chaotické štosy papírů, kterým rozumí jen on. Ale ten večer jsem potřebovala obyčejný sešívač. Zavolala jsem na něj z kuchyně, ale neodpovídal. A tak jsem šla hledat sama.
Na stole bylo všechno jenom ne sešívač. Hromady smluv, účtenek, náčrtků. Když jsem odsunula jednu z krabic, zahlédla jsem složku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Černá, bez popisu. Zastrčená tak hluboko, že musela být schovaná záměrně.
Něco mě donutilo ji otevřít.
Uvnitř byla hromádka fotek. Starých, zažloutlých, různého formátu. Na každé z nich byl někdo jiný. Muž, žena, starý pán, mladá dívka, dítě. Všichni byli foceni na různých místech — někdo u řeky, někdo před domem, někdo ve vlaku. Jako by to neměli být lidé, kteří se znají. Neměli nic společného.
A přesto jedna věc byla stejná.
Každý člověk na fotce měl stejný výraz.
Výraz, který jsem neuměla popsat. Ústa malinko pootevřená. Oči upřené lehce mimo objektiv. Napětí v čelistech, které působilo, jako by v tu chvíli poslouchali něco, co kamera nezachytila. Něco za fotografem.
A čím déle jsem se na ty snímky dívala, tím víc jsem měla pocit, že všichni dělají totéž:
Očekávají.
Vzala jsem jednu z fotek do ruky a všimla si drobného nápisu na zadní straně. Malým úhledným písmem bylo napsáno:
„1.“
Na další fotce bylo „2.“
Na třetí „3.“
Z celého balíčku bylo očíslováno možná třicet lidí. A každé číslo bylo napsané stejnou rukou — rukou mého manžela.
V ten moment jsem slyšela, jak se otevřely vchodové dveře. Rychle jsem složku zavřela a položila ji zpátky, ale srdce mi bušilo až v krku.
Vešel do pracovny a podíval se na mě.
„Co děláš?“ zeptal se tiše.
Ztuhla jsem. „Hledala jsem sešívač. A… našla jsem tohle.“
Ukázala jsem na složku. Nešlo to jinak. Jeho pohled okamžitě ztvrdl.
„To jsi neměla otevírat,“ řekl.
„Kdo jsou ti lidé?“
Hlas se mi třásl.
Chvíli mlčel. A to ticho bylo horší, než kdyby na mě křičel.
Nakonec řekl: „Lidé, které jsem kdysi potkal.“
„Proč je máš takhle očíslované? A proč… proč se všichni tváří stejně?“
Pousmál se. Ale ten úsměv nebyl jeho. Byl cizí, jako nasazená maska.
„Protože všichni viděli totéž, ve stejný moment.“
„Co tím myslíš?“ zašeptala jsem.
Neodpověděl hned. Přešel ke stolu, vytáhl poslední fotku a podal mi ji.
Byla novější než ostatní. Ještě lesklá. A člověk na ní… jsem byla já.
Stála jsem na zahradě, otočená lehce stranou. Ústa pootevřená. Oči mimo objektiv. Přesně ten stejný výraz jako všichni ostatní.
Pod fotkou bylo číslo 31.
„Kdy… kdy jsi to fotil?“ vydechla jsem.
„Když jsi mě neviděla,“ řekl prostě. „Musel jsem. Bylo to poprvé, co ses tak dívala.“
„Dívala — na co?“
Ustoupila jsem o krok.
Můj manžel se naklonil blíž ke mně. A poprvé za celé roky jsem si uvědomila, že ho nepoznávám. Jeho oči… byly prázdnější. Nebo možná jen unavené. Nebo možná… něco skrývaly.
„Na to samé, na co se dívali oni.“
Vyschlo mi v ústech. Celé tělo mi vibrovalo náhlým chladem.
„Kde… kde je to teď?“ byla jediná otázka, kterou jsem dokázala ze sebe dostat.
A on se usmál. Tentokrát příliš dlouze.
„Za tebou,“ zašeptal.
Složka se svezla ze stolu na zem. Fotky se rozletěly všude kolem nás, jako mávající ruce. A všechny ty tváře — desítky lidí, cizinců — se dívaly přes moje rameno.
Stejně jako já na té poslední fotografii.
