Článek
Byla zasunutá v zaprášené krabici mezi starými účty a nepoužívaným diktafonem. Obyčejná magnetofonová kazeta, šedá, lehce prasklá. Na štítku bylo vybledlou fixou napsané moje jméno.
Celé jméno. I s příjmením.
Zasmála jsem se. Myslela jsem si, že jde o vzkaz od rodičů. Něco sentimentálního, co zapomněli předat. Pak jsem si všimla data napsaného drobným písmem v rohu štítku.
Rok před mým narozením.
Srdce se mi rozbušilo, ale snažila jsem se zůstat racionální. Možná překlep. Možná kazetu přelepili. Možná je to celé nedorozumění. Starý magnetofon ještě fungoval. Chvíli trvalo, než se páska rozběhla. Pak se ozvalo praskání a šum.
A pak hlas.
Byl ženský. Unavený. A děsivě klidný.
„Záznam číslo čtyři. Pokud tohle slyšíš, znamená to, že jsme selhali.“
Polkla jsem. Ten hlas jsem neznala. Nebyla to moje matka.
„Dítě se narodí, i když se tomu snažíme zabránit. Nevíme odkud přichází. Jen víme, že si vybírá rodiny, které jsou ochotné zapomenout.“
Ozvalo se tiché zakašlání.
„Nazvali jsme ji tvým jménem. Aby se lépe uchytila.“
Kazeta cvakla a nahrávka na vteřinu přeskočila. Ozval se další hlas. Mužský.
„Nesmíme ji milovat. Jakmile ji přijmeme jako vlastní, všechno začne znovu.“
Vzpomínky se mi začaly spojovat. To, jak rodiče nikdy nemluvili o těhotenství. Jak se vyhýbali fotografiím z mých prvních let. Jak mi matka jednou v noci šeptala:
„Ty si to nepamatuješ, viď?“
Na kazetě se ozval šramot, jako by se někdo přiblížil k mikrofonu.
„Ona poslouchá,“ zašeptala ta žena. „Vždycky poslouchá.“
Zvuk se změnil. Tiché dětské dýchání. A pak hlas, který mi zamrazil krev.
Můj hlas.
„Neboj se,“ řekla jsem na nahrávce klidně. „Já už vím, kde budete.“
Kazeta se s trhnutím zastavila.
Seděla jsem ve sklepě dlouhé minuty. V hlavě mi hučelo. To nebylo možné. Neexistoval žádný logický důvod, proč by tam můj hlas byl. A přesto jsem ho poznala. Intonaci. Pauzy mezi slovy. Stejný způsob, jakým mluvím, když se snažím někoho uklidnit.
Ten večer jsem nemohla spát. Každý zvuk v bytě mi připadal hlasitější než obvykle. Když jsem se konečně převalila na bok, všimla jsem si detailu, který mi předtím unikl.
Kazeta ležela na nočním stolku.
Byla převinutá na začátek.
A na štítku, pod mým jménem, přibyla tenká čerstvá linka fixou. Nový nápis.
„Záznam číslo pět – dnes v noci.“
V tu chvíli jsem si uvědomila něco, co mi nikdo nikdy neřekl, ale co jsem vždycky cítila.
Že ten hlas z kazety není minulost.
Je to plán.
A že pokud dnes usnu, někdo bude znovu nahrávat.
A tentokrát už nebude potřeba, aby si mě pojmenovali.
