Článek
Žila sama, nechodila skoro ven a okna měla zavřená i v největších vedrech. Přesto působila mile – vždycky mávala z prahu, když jsme šli kolem. Nikdy jsme o ní neslyšeli nic špatného.
Když zemřela, bylo to nečekané. Ráno si pro ni přišla sanitka, večer už nám její neteř nesla krabici s pár věcmi a řekla:
„Tohle chtěla, abyste měli vy. Konkrétně vy.“
V krabici byl jediný předmět – tenký, ošoupaný deník se zažloutlými stránkami. Na obálce stálo naším příjmením napsané kostrbatým písmem. To už bylo divné. Ještě divnější bylo, že neteř tvrdila, že paní Klimešová o nás mluvila často. Prý jsme jí „dlouho leželi na srdci“.
Otevřeli jsme deník večer, když děti spaly. Už na prvních stranách mi vyschlo v ústech.
„Rodina Novákových se nastěhovala dnes. Jsou milí, hlavně děti. Jen škoda, že nevědí, co se v jejich domě skrývá.“
Další zápisy byly pravidelné, psané drobným písmem. Popisovala nás – kdy odcházíme, kdy se vracíme, co nosíme z obchodu. Ale nebylo to zlověstné. Spíš starostlivé. Jako by nás sledovala, protože se bála o nás, ne nás.
A pak přišel zápis, který změnil všechno:
„Opět jsem slyšela hlasy z jejich sklepa. Stejné jako před lety. Chtěla jsem je varovat, ale nesmím zasahovat. Slíbila jsem to.“
Podívali jsme se s mužem na sebe. Náš sklep byl obyčejný – pár krabic, staré kola, nic zvláštního. Nikdy jsme tam nic divného neslyšeli.
Četli jsme dál.
„Dnes v noci světlo. Stejně jako tehdy. Je mi líto té rodiny. Nevědí, že dům nebyl prázdný tak dlouho, jak jim tvrdili.“
Srdce se mi rozbušilo. Dům byl podle realitní kanceláře prázdný sedm let. Nikdo před námi v něm nebydlel.
A pak přišel poslední záznam. Ten, který sousedka napsala jen týden před smrtí:
„Stěny zase mluví. Stejné hlasy, co jsem slyšela, když tady žila ta první rodina. Tehdy to nikdo neřešil. A pak bylo pozdě. Musím jim to říct… ale bojím se, že když to vyslovím nahlas, probudím to. Možná už je stejně pozdě. Dnes se podívali na sklepní dveře, jako by je to volalo. Doufám, že si to neotevřou. Ne tu místnost za regálem. Oni o ní nevědí. Je zapečetěná z dobrého důvodu.“
Zamrazilo nás. V našem sklepě žádná skrytá místnost nebyla. Alespoň jsme si to mysleli.
Protože hned po dočtení jsme tam šli — jen se ujistit. Podél zadní stěny stál starý dřevěný regál. Těžký, ale ne nepohnutelný. Muž do něj zkusil zatlačit.
Regál se posunul.
Za ním byly dveře. Nízké, kovové, pokryté prachem. Nikdy jsme si jich nevšimli. Nikdo nám o nich neřekl.
A na dveřích byl nápis vyškrábaný do kovu:
„NEOTVÍRAT. UŽ JEDNOU JSEM TO ZASTAVILA.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že paní Klimešová nás nesledovala proto, že bychom ji zajímali.
Sledovala náš dům.
A čekala, kdy se to znovu probudí.
A od té doby každý večer stojím na schodech do sklepa a poslouchám.
A někdy… opravdu mám pocit, že dole něco slabě klepe. Nebo šeptá. Nebo čeká na dotek ruky na klice.
A já se bojím, že jednoho dne to zaslechnou i naše děti.
