Článek
„Já vím, že za to můžu.“
Podívala jsem se na ni nechápavě. „Za co, zlatíčko?“
Pokrčila rameny. „No… za to, že je to takhle.“
Nevěděla jsem, o čem mluví. A to byl první moment, kdy mi přeběhl mráz po zádech. Dítě by mělo vědět, co říká. Mělo by rozumět pojmům, které používá. Jenže ona používala slovo vina způsobem, který neodpovídal jejímu věku. Nebyl to vzdor. Nebyla to dramatizace. Byl to klidný, rezignovaný tón.
Začala jsem si všímat, že to nebylo poprvé. Omlouvala se za věci, které nezavinila. Když jsem byla unavená, řekla, že je to „kvůli ní“. Když se něco nepovedlo, automaticky přebírala odpovědnost. Jako by nesla něco, co jí nepatřilo.
„Kdo ti řekl, že za to můžeš?“ zeptala jsem se jednou večer, když jsme si četly v posteli.
Chvíli mlčela. Pak odpověděla: „Nikdo. Já to vím.“
To mě vyděsilo víc než jakákoliv konkrétní osoba. Protože vina, která nemá zdroj, je ta nejhorší.
Začala jsem se ptát jinak. Ne co se stalo, ale kdy ses tak začala cítit. A pomalu, po kouscích, se skládal obraz, který jsem nechtěla vidět.
Ve škole měli projekt. Skupinovou práci. Dcera byla pomalejší, opatrná, potřebovala víc času. Vedoucí skupiny – dospělý, který měl děti „motivovat“ – jí opakovaně říkal, že kvůli ní ostatní nestíhají. Že když se snaží, ale nestačí, je to vlastně horší, než kdyby se nesnažila vůbec. Že by se měla „zamyslet nad tím, jestli na to má“.
Nikdy na ni nekřičel. Nikdy ji neurazil otevřeně. Jen systematicky posouval odpovědnost za neúspěch na ni. Před ostatními. Znovu a znovu.
„Říkal, že kdybych byla lepší, bylo by všechno jednodušší,“ řekla tiše. „Takže to je moje chyba.“
V tu chvíli jsem pochopila, jak nebezpečné jsou věty, které znějí dospělým logicky, ale dětem se zaryjí pod kůži jako pravda o nich samotných.
Nešlo o jeden incident. Šlo o proces. O to, že dítě začne věřit, že jeho existence je zátěž. Že nese vinu za atmosféru, za nálady, za selhání ostatních.
Řešení nebylo okamžité. Škola nejdřív nechápala, o čem mluvím. „Vždyť ji jen vedl k odpovědnosti,“ slyšela jsem. Ale odpovědnost není vina. A dítě není dospělý.
Dcera začala chodit k psycholožce. Učila se rozlišovat, co může ovlivnit a co ne. Učila se říkat tohle není moje. A hlavně – učila se, že vina musí mít konkrétní tvar. Jinak není skutečná.
Jednou večer, dlouho poté, za mnou přišla a řekla: „Víš, já už si nemyslím, že za všechno můžu.“
Usmála jsem se. Až tehdy mi došlo, jak hluboko byla.
Dodnes si pamatuju ten první okamžik u večeře. Tu větu bez kontextu. A vím, že mě nevyděsilo slovo vina.
Vyděsilo mě, že dítě dokáže nést pocit viny, aniž by vědělo proč.
Protože to znamená, že ho to někdo naučil. A že si toho dospělí dlouho nevšimli.
