Článek
Volali mi, že se jí stýská a že je prý lepší, když si ji vyzvednu. Když vyšla z autobusu, mávala a usmívala se, ale ten úsměv byl… naučený. Jako když dítě ví, že by se mělo radovat, ale zapomnělo proč.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se cestou domů.
„Ano,“ odpověděla okamžitě. „Můžeme jet potichu? Ona nemá ráda hluk.“
Ztuhla jsem.
„Kdo?“
Dcera se zarazila, jako by řekla něco, co neměla. „Jen kamarádka.“
Doma se chovala slušně. Až přehnaně. Uklidila si boty, sama si umyla ruce, odpovídala klidným hlasem. Jen jedna věc byla jiná — pořád se ohlížela. Do chodby. Ke dveřím. Ke koutům místností.
Večer jsem ji slyšela mluvit.
Ne sama se sebou. S někým.
„Tady můžeš být,“ šeptala. „Mamka tě nevidí.“
Vešla jsem do pokoje. Dcera seděla na posteli, vedle sebe nechala prázdné místo. Okno bylo otevřené, i když byla zima.
„S kým si povídáš?“
Podívala se na mě s vážným výrazem. „S tou, co se mnou jela.“
„Z tábora?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Zezpátky.“
Od té noci se začaly dít drobnosti. Hračky se přesouvaly. V koupelně byl mokrý ručník navíc. Na zrcadle se objevovaly otisky malých dlaní — ne dceřiných. Byly delší. Hubenější.
Dcera začala mluvit jinak. Používala slova, která nikdy předtím neznala. Občas se opravila uprostřed věty, jako by poslouchala něčí instrukce.
„Ona říká, že bych ti to neměla říkat,“ řekla mi jednou u večeře.
„Co?“
„Že je tady.“
Snažila jsem se zůstat klidná. Zavolala jsem vedoucí z tábora. Ta si vzpomínala na dceru okamžitě.
„Byla hodná. Tichá. Ale poslední noc…“
„Co se stalo?“
„Našli jsme ji sedět u lesa. Sama. Tvrdila, že čeká na kamarádku, která zaspala návrat.“
„Jakou kamarádku?“
Na druhém konci bylo ticho.
„Žádná taková tam nebyla.“
V noci mě probudil pocit, že mě někdo pozoruje. Ležela jsem nehnutě a dýchala mělce. A pak jsem to ucítila — váhu u nohou postele. Ne lidskou. Lehká, ale přítomná.
Tichý hlas. Ne dětský. Jen malý.
„Nezlob se,“ zašeptal. „Potřebovala jsem jít s někým.“
Rozsvítila jsem. Nic tam nebylo. Jen dcera, stojící u dveří.
„Maminko,“ řekla klidně. „Ona se bojí, že ji vyženeš.“
„Kdo jsi?“ vydechla jsem do tmy.
Dcera naklonila hlavu. Pohyb byl cizí. Nepatřil jí.
„Já jsem ta, co zůstala,“ odpověděl hlas, který nepatřil jejím ústům. „A tvoje dcera byla dost hodná, aby mě vzala s sebou.“
„Kam?“
„Domů.“
Další dny byly horší. Dcera byla slabší. Unavenější. Občas tvrdila, že si nepamatuje celé hodiny. Na jejím místě se objevovala jiná — klidná, chladná, sledující. Jako by se o tělo střídaly.
Poslední noc jsem našla dceru sedět na podlaze v chodbě. Vedle ní ležela její fotka z tábora. Byla přeškrtnutá. A vedle ní ležel nový obrázek. Dvě postavy. Jedna světlá. Jedna tmavá.
„Musíme si vybrat,“ zašeptala dcera. „Ona už je unavená z čekání.“
„Ne,“ řekla jsem. „Nepustím tě.“
Poprvé se na mě dcera podívala opravdu vystrašeně.
„Maminko,“ zašeptala. „Já už tady nejsem sama.“
Objala jsem ji. Držela ji a mluvila na ni, dokud nezačala plakat. Ten cizí klid se rozpadl. Vzduch v bytě ztěžkl, ochladl — a pak povolil.
Ráno si dcera pamatovala jen les. Mlhu. A pocit, že někdo stojí za ní.
Dnes je to lepší. Skoro normální.
Jen někdy, když balíme věci, se mě zeptá:
„Mami… a kdybych si z tábora ještě někdy někoho přivezla… poznáš, že to nejsem já?“
A já nevím, co jí odpovědět.
Protože některé věci neodejdou samy.
Jen čekají, až je někdo pozve domů.
