Článek
Ta svoboda, vítr v helmě, asfalt pod koly. Připadalo mi, že když jedu, svět patří mně. Moji rodiče to nesnášeli, prosili mě, ať jezdím opatrně. Smál jsem se jim, že přehánějí. Byl jsem mladý, zdravý, měl jsem pocit, že se mi nemůže nic stát.
Stačila vteřina. Auto z vedlejší cesty mě přehlédlo. Už ani nevím, jestli jsem brzdil. Jen náraz, rána, tma. Pak blikající světla sanitky a křik někoho, kdo opakoval: „Drž se, vydrž!“
Probral jsem se v nemocnici. Rodiče plakali u postele a lékař mi vysvětloval, že mám těžce poraněnou nohu, rozdrcenou pánev a že budu dlouho ležet. V tu chvíli jsem si neuvědomil, co to znamená. Jen jsem se snažil dýchat a zůstat při vědomí.
První týdny byly peklo. Nemohl jsem se ani posadit, všechno bolelo. Nejhorší ale nebyla fyzická bolest, ale pocit bezmoci. Když vám je čtyřiadvacet a najednou musíte zvonit na sestru, aby vás posadila na postel, zlomí vás to. Připadal jsem si jako dítě.
Lékaři mi říkali, že možná nebudu chodit. Nebo jen s berlemi. Slyšel jsem jejich slova, ale odmítal jsem je přijmout. V hlavě jsem měl pořád obraz sebe sama na motorce – silného, nezávislého, volného. Najednou jsem byl kluk na nemocničním lůžku, kterému dělá problém se otočit.
Rehabilitace byla mučivá. Každý krok, každý pokus postavit se byl boj. Kolikrát jsem chtěl všechno vzdát. Ale vždycky se objevil někdo – máma, táta, kamarád – kdo mě popostrčil. Říkal: „Ještě jednou, Adame. Ještě jeden krok.“
Učím se chodit znovu. Zní to banálně, ale pro mě je to největší bitva života. Když udělám tři kroky o berlích, mám pocit, jako bych vyhrál maraton. Když si dokážu dojít sám na toaletu, cítím se jako vítěz. Malé věci, které byly samozřejmostí, se teď mění v obrovské triumfy.
Motorku už nikdy mít nebudu. A možná je to dobře. Uvědomil jsem si, že svoboda není jen rychlost a adrenalin. Skutečná svoboda je vědět, že dokážu znovu stát na vlastních nohách – i kdyby to mělo trvat roky.
Neříkám, že jsem smířený. Jsou dny, kdy brečím vzteky a zoufalstvím. Ale jsou i dny, kdy cítím obrovskou vděčnost, že žiju. Protože stačilo málo, a nemusel jsem tady být vůbec.
Když dnes vidím kluky na motorkách, je mi trochu úzko. Ale nezávidím jim. Jen si přeju, aby nikdy nemuseli poznat, jak rychle se může všechno změnit. A aby si vážili toho, co já se teď znovu učím – obyčejného kroku.
