Článek
Měla jsem šortky, které mi byly těsné, a slyšela jsem kluky, jak si šeptají, že jsem „tlustoprdka“. V tu chvíli jsem se poprvé styděla. A ten pocit mě od té doby neopustil.
Celé dětství i dospívání jsem měla pár kilo navíc. Nikdy jsem nebyla „ta hezká holka ze třídy“. Vždycky jsem byla „ta větší“. Dieta střídala dietu. Zkoušela jsem hladovky, koktejly, zázračné pilulky. Nikdy to nefungovalo dlouho. Vždycky jsem skončila zpátky tam, kde jsem začala – s pocitem, že jsem selhala.
Když jsem se vdala a měla dceru, myslela jsem, že se to změní. Že budu mít konečně důvod zhubnout, protože přece nechci, aby se za mě styděla. Jenže místo toho jsem se do svých komplexů zamotala ještě víc. Přestala jsem chodit na koupaliště, vyhýbala jsem se rodinným fotkám, v obchodě jsem vždycky automaticky sahala po černém oblečení, protože „to zeštíhluje“.
Moje dcera teď chodí na druhý stupeň. Jednoho dne přišla domů a já ji našla, jak stojí před zrcadlem a natahuje si tričko přes bříško. Zeptala jsem se, co dělá, a ona řekla: „Mami, já nechci být tlustá jako ty.“
Byla to rána, kterou jsem nečekala. Na chvíli jsem měla pocit, že se mi zlomilo srdce. Ale pak jsem si uvědomila, že jestli teď něco neudělám, předám jí všechny své komplexy. Naučím ji, že ženská hodnota je jen o čísle na váze. A to jsem nechtěla.
Začala jsem o těle mluvit jinak. Neříkat „jsem hnusná“, ale „jsem unavená“. Neříkat „musím zhubnout“, ale „chci být zdravější“. A hlavně – začala jsem se snažit ukazovat jí, že tělo není nepřítel, ale spojenec. Že díky němu můžu běhat, smát se, objímat ji.
Nebylo to jednoduché. Pořád mám dny, kdy se mi nechce do zrcadla. Ale něco se změnilo. Když mě dcera vidí, jak si s chutí dám kousek dortu a neomlouvám se za to, učí se, že jídlo není hřích. Když se jdu projít ne proto, abych spálila kalorie, ale protože si chci pročistit hlavu, učí se, že pohyb je radost.
Jedno odpoledne jsme byly spolu nakupovat. Dcera si zkoušela šaty a já jí řekla, jak jí to sluší. A ona se na mě podívala a řekla: „Mami, tobě to taky sluší.“ Byla to věta, která mě rozplakala. Protože jsem si uvědomila, že začíná vidět mě jinak. A možná i sebe jinak.
Neříkám, že jsem najednou plná sebelásky. Ale učím se přijímat. Učím se být pro svou dceru vzorem, ne varováním. A kdybych měla dát radu komukoli, kdo se cítí jako já? Přestaňte čekat, až zhubnete, abyste začali žít. Protože život běží právě teď – bez ohledu na to, co ukazuje váha.
