Článek
Vždycky jsem měl pocit, že se to týká někoho jiného – starších lidí, vzdálených známých, nikdy ne těch nejbližších. Jenže život se neptá, jestli jsme připraveni. A já nebyl.
Bratr onemocněl rakovinou. Nejdřív to vypadalo, že půjde o krátkou epizodu, kterou zvládneme – že moderní medicína a jeho síla zvítězí. On sám se tvářil statečně, dokonce nás povzbuzoval. „Nebojte, to dáme,“ říkal s úsměvem, i když měl za sebou další bolestnou chemoterapii.
Já jsem tomu chtěl věřit. Vlastně jsem musel. Možná i proto jsem dlouho odmítal připustit, že konec se blíží. Když už všichni kolem něj začali mluvit o posledních týdnech, já pořád říkal, že má ještě roky před sebou. Byla to moje obrana, moje slepota.
A pak přišel den, kdy odešel. Telefonát z nemocnice, který mi změnil život. Seděl jsem v autě a slyšel ta slova, ale nedokázal jsem jim uvěřit. Nedokázal jsem je vstřebat. A hlavně – nedokázal jsem se s ním rozloučit.
Nebylo to tím, že bych nestihl přijet. Měl jsem možnost. Ale odkládal jsem to. Věřil jsem, že ještě bude čas. Že zítra přijdu a všechno mu řeknu – jak moc mi na něm záleží, jak moc ho mám rád, jak si vážím toho, že jsme spolu prošli dobrým i zlým. Jenže to zítra už nikdy nepřišlo.
Dnes mě pronásleduje ticho. Ticho nemocničního pokoje, kde jsem měl být. Ticho telefonátu, kdy jsem nevěděl, co říct. Ticho v mém srdci, když si uvědomím, že slova, která jsem měl vyslovit, už nikdy nevyslovím.
Život bez něj je jiný. Bratr byl můj parťák, můj opěrný bod, člověk, který znal všechny mé slabosti a přesto mě měl rád. Když odešel, jako by se kus mě utrhl. A já zůstal s otázkou, kterou si pokládám znovu a znovu: proč jsem to neudělal? Proč jsem mu neřekl všechno včas?
Možná právě proto píšu tenhle příběh. Protože vím, že nejsem sám. Že spousta lidí odkládá důležitá slova na „později“. Jenže někdy žádné „později“ nepřijde. A pak zůstane jen prázdnota a lítost.
Dnes se snažím žít jinak. Říkám lidem kolem sebe, že je mám rád, i když to zní nezvykle. Volám rodičům, i když není žádný důvod. Objímám svou dceru, i když má pubertu a tváří se, že o to nestojí. Protože vím, jak moc bolí, když už tu možnost nemáte.
Bratra už mi nic nevrátí. Ale jeho odchod mi dal jednu tvrdou, ale cennou lekci: nikdy neodkládat slova a činy, které mohou dát druhému pocit, že je milovaný.
A tak žiju s vědomím, že se s ním nerozloučím nikdy tak, jak bych chtěl. Ale možná se s ním loučím každý den tím, že žiju jinak. Otevřeněji, opravdověji. A snad by byl na mě pyšný.
