Článek
ROSSI – neznámá čs. – francouzská odbojová síť
Po porážce Francie v červnu 1940, velení Československé armády, čtyři tisíce vojáků a několik set civilistů opustilo Francii. Ti, kteří odplouvali do Anglie, vesměs usuzovali, že kontinentální Evropa jako základna pro protinacistický odboj ztratila svůj prvořadý význam a ten, kdo chce pokračovat v boji, musí odjet do Anglie.
V Londýně se ale vytvořila malá skupina, která nesdílela tento názor. Ministři exilové vlády ing. Jaromír Nečas a František Němec, státní tajemník Ján Bečko, Jiří Malik z Národní banky, či odborář Jiří Stolz uvažovali o tom, že osvobození Evropy nebude možné bez aktivní a organizované podpory utlačených národů a že především Francie, díky svému strategickému postavení, tu bude hrát důležitou roli. K odjezdu do Francie se přihlásil český starousedlík na Korsice Antonín Rybák. Od roku 1924 žil v Ajacciu, kde se oženil se s Korsičankou, ve 20. letech pomáhal s ubytováním na Korsice českým malířům, Josefu Hubáčkovi a Bedřichu Piskačovi, celé třídě profesora Akademie výtvarných umění Otakara Nejedlého. Představil svůj plán, jak vytvořit ve Francii zpravodajskou a odbojovou síť, která by získávala a předávala do Londýna důležité válečné informace, sjednocovala různé formy odporu a tak přispěla k osvobození země:
„Za svého života v Ajacciu, při svém zaměstnání jako vedoucí místních firem…, sžil jsem se s Korsičany a vnikl do jejich charakteristické mentality a mám mezi nimi tolik upřímných a oddaných přátel, tolik dobrých známých, že smím říci, že se mohu obrátit kdykoli, kdekoli na každou korsickou rodinu po celé Francii, severní Africe i jiných koloniích, vždy jsem u nich doma a mohu se na ně úplně spolehnout.“ A pokračoval:
„Jak znám Korsičany, … je pro ně současná situace Francie a stálé nebezpečí obsazení Italy opravdu těžkou ranou. Jsem přesvědčen, že Korsičané, jimž svoboda a možnost uplatnění, kterou mají ve Francii je nade vše, jsou dychtiví své vlasti pomoci. Vím, že po celé Francii tisíce oddaných lidí čeká jen na vhodné povzbuzení, aby se tito lidé znovu vzchopili ze skleslosti, do které upadli po kapitulaci. Probudit, sjednotit tyto síly, přivést je zase ke spolupráci bylo by mým cílem.“
Antonín Rybák, syn kloboučníka stejného jména, který byl roku 1894 odouzen ve známém procesu s Omladinou na dva roky, se narodil v roce 1898 v Ostravě, v letech 1918 – 1924 patřil k 2. oddělení štábu Československé armády a byl pověřen misí v Německu a v Maďarsku. Od roku 1924 žil na Korsice, kde postupně působil jako ředitel několika podniků. Již v létě 1939 se na československém vyslanectví v Paříži se dobrovolně přihlásil do Československé armády, která se měla obnovit ve Francii po vypuknutí války. Do 2. oddělení Vojenské správy Československého národního výboru ve Francii nastoupil v listopadu 1939, do obranné sekce mjr.Josefa Bartíka.
Po evakuaci do Anglie absolvoval nezbytný technický výcvik a odjel s falešným francouzským cestovním pasem na jméno Pierre Antoine Rossi (odtud název sítě Rossi) přes Portugalsko do Španělska a o Vánocích 1940 překročil španělsko – francouzskou hranici u středomořského městečka Cerbère. Po příjezdu do Marseille se spojil s advokátem Charlesem Serra-Azardem, osobním přítelem z Ajaccia, Donaldem A. Lowriem, ředitelem americké universitní nadace v Paříži, přesunutého do Marseille, jehož přátelství k Československu sahalo do dob jeho pražských studií, kdy byl osobním přítelem rodiny T. G. Masaryka, a později autorem jeho životopisu (Masaryk of Czechoslovakia, 1930), s českými piloty společnosti Air France, J. M. Sládkem a F. Čermákem. V Lyonu se spojil s významným francouzským kriminologem profesorem E. Locardem, který zajistil kontakt s bývalými členy francouzské vojenské mise v Praze i k výrobcům schopným dodat radiové vysílače. Piloti Sládek a Čermák zorganizovali radiové spojení s Londýnem, přivedli do sítě hlavního radionavigátora Air France P.Fontaina a dalšího radionavigátora J. M. Sansona. Jejich prostřednictvím mohl Rybák obnovit spojení s přáteli na Korsice i dostat se do korsických kruhů v Paříži a v Lyonu. V Marseille Sládek Rybáka uvedl k belgickému senátoru Albertu Françoisovi a jeho manželce Paule, ředitelce belgické charitativní organizace v Marseille, a pomohl zřídit spojení s Paříží a severem Francie prostřednictvím železničářů společnosti spacích vagonů.
Donald A. Lowrie, občan dosud neutrálních USA a představitel společnosti American Friends of Czechoslovakia, se stal prezidentem Střediska československé pomoci v Marseille. Jako předseda koordinačního výboru všech amerických dobročinných organizací ve Francii měl v zemi rozsáhlé kontakty, i na bývalé československé vojáky a krajany, kteří se na síti Rossi začali podílet. Prostřednictvím evangelického pastora P. C. Toureille, který studoval v Praze, napsal disertaci o Janu Husovi a byl duchovním správcem všech zahraničních protestantů ve Francii, se podařilo navázat spojení s francouzskou protestantskou církví.
Před koncem ledna 1941 již mohlo být vytvořeno radiové spojení s Londýnem i osobní předávání dokumentů a plánů. Lowrie a P.Françoisová získávali důvěryhodné osoby odjíždějící do Lisabonu pro spojení s konsulem Františkem Čejkou a majorem Václavem Pánem, československým vojenským zmocněncem v Lisabonu. Podařilo se také navázat pravidelné spojení s dr. Jaromírem Kopeckým, československým zástupcem ve Společnosti národů v Ženevě. Vznikala úniková síť ve východních Pyrenejích ke španělské hranici, aby mohl zajištěn odjezd bývalých československých vojáků, zablokovaných po příměří ve Francii a dalších osob.
Tak v létě 1942 členové sítě pomohli dvěma ze čtyř účastníků známého útěku z koncentračního tábora Natzweiler v Alsasku, československému důstojníku J. Mautneru-Briximu a rakouskému antifašistovi Karlu Haasovi (synovi rakouského generála), kteří 2. října 1942 přijeli do Marseille. (francouzským účastníkům útěku pomohli Francouzi). Síť jim opatřila československé náhradní pasy, příslib kanadského víza přes konsula Čejku v Lisabonu, americké, portugalské, španělské tranzitní vízum, přátelé vyrobili padělaná francouzská výjezdní víza a obstarali prostředky na cestu přes Španělsko a Portugalsko do Anglie, kam z Marseille dvacet minut před příchodem Němců do Marseille 11. listopadu odjeli, 17. listopadu dorazili do Lisabonu, odkud 21. listopadu britským hydroplánem přes irský Shannon odletěli do Anglie.
Prostřednictvím vedoucích Střediska československé pomoci v Marseille: ředitelem Oldřichem Dubinou, Ervínem Weinsteinem-Svobodou, Slavomírem Brzákem, Vratislavem Štůlou, byla síť Rossi ve spojení s řeckými odbojáři i s polským generálem J.Kleebergem, bývalým polským vojenským přidělencem v Paříži, představitelem polských vojáků internovaných ve Francii, a s britskými zpravodajskmi sítěmi ve Francii.
V květnu 1942 byl Rybák sám zatčen kolaborační vichistickou policii a uvězněn v Montpelier, ale díky zásahu místního policejního komisaře a velitele vojenského regionu byl osvobozen. Po okupaci jižní Francie Němci v listopadu 1942 byla Françoisová, která ve svém bytě v marseilleské residenční čtvrti Roucas Blanc šifrovala odesílané radiogramy, Němci zatčena a zastřelena, její manžel a dcera deportováni do koncentračního tábora v Německu (po osvobození vrátili do Belgie).
Bylo nutné opět změnit totožnost, a tak Rybák podnikl několik cest na Korsiku, kde našel kontakt na starostu, který obstaral potřebné doklady pro něj a hlavní sekretářku sítě Rossi. Počáteční úniková síť vytvářená ve východních Pyrenejích ztroskotala po uvěznění jejího vedoucího, místního soudce, a zatčení několika převaděčů. Tento nezdar byl způsoben především neopatrností osob, které zapomínaly, že nacistické tajné služby působí i ve Španělsku. Bylo třeba vytvořit spolehlivé únikové cesty a zabývat se výrobou falešných dokladů. Všichni členové sítě Rossi byli vyzváni k tomu, aby vyhledávali tiskaře, či grafiky, kteří by mohli v tomto úkolu pomoci. Naši krajané nalezli v Agde, kde na začátku války formovala československá divize, policejního komisaře, který se dal spontánně k dispozici síti Rossi v těch případech, kdy byla potřebná jeho pomoc, zejména při vydávání falešných dokumentů.
Prostřednictvím pastora Toureille byly v pohraničí, v departmentech Hautes a Basses Pyréneées, nalezeny potřebné kontakty v Pau, místního odboráře a protestantského faráře, aby mohly být vytvořené únikové sítě. Podařilo se také získat pomoc typografa, tajemníka tiskového sdružení Livre, a dalšího tiskaře z regionálního deníku v Toulouse. Tak bylo možno tisknout padělky úředních dokumentů a opatřovat je příslušnými faksimilii razítek prefektury departmentu Lot et Garonne, konzulátů Portugalska a Venezuely v Marseille, zajistit potřebné doklady pro ohrožené osoby nebo vojáky, kteří by se prostřednictvím sítě Rossi připojovali k Francouzským svobodným silám nebo ke spojeneckým armádám.
Odborář v Pau získával své spolupracovníky mezi železničáři a zpravodajská síť se rozšiřovala na Atlantickém pobřeží od Henday na španělské hranici až po Nantes. Byly to především zprávy o činnosti lodních doků v Bordeaux, v Nantes a arsenalu v Rochefort, a o pohybu okupačních vojsk, podobně jako o umístění německých jednotek (armáda, letectvo, námořnictvo).
Od března 1942 přicházely zprávy z Paříže o jednáních mezi německým vojenským velitelem ve Francii generálem Stulpnagelem a vichistickým ministem de Brinonem o zavedení totálního nasazení Francouzů v Německu (tzv. Service de travail obligatoire – STO), tyto informace byly potvrzeny projevem předsedy kolaborační vlády Lavala 22. června. Čas spěchal, únikové linky se vytvářely v tomto pořádku:
1) Úniková linka od Lannemezanu (department Hautes-Pyrénées) do Barbastro na železnici Huesca – Lerida ve Španělsku . Vzdálenost z Lannemezan do Barbastra 173 km. Dost náročná trasa ve Španělsku.
2) Úniková linka z Arudy (department Pyrénées-Atlantiques) do Somportu ve Španělsku. Vzdálenost z Arudy do Somportu 75 km s nebezpečím zatčení ve Španělsku. proto byla trasa byla změněna do Sabinaniga na železniční trati Jaca – Zaragosa. Vzdálenost z Arudy do Sabinaniga 105 km, v horské části náročnější, ale mnohem bezpečnější.
3) Úniková linka Mauléon (department Pyrénées-Atlantiques) do Aoiz – 105 km, později do Orbaita -70 km, odtud do Pamplony. Nejsnadnější přechod v Pyrenejích. touto cestou byly evakuovány četné ženy a děti. Bylo také jediná cesta použitelná ve všech ročních obdobích, oproti linkám Lannemezan a Arudy, které byly nepoužitelné při první sněhové nadílce.
Paříži byl získán ke spolupráci Jacques Boizard de Guise, který jako místopředseda Francouzského Červeného kříže, pravidelně zajížděl do Ženevy, sídla Mezinárodního Červeného kříže, Tak bylo možno zasílat dr. Jaromíru Kopeckému, československému delegátu při Společnosti národů, pravidelné měsíční přehledy i mimořádné depeše, obsahující plány a fotografie, které nemohly být přeposlány rádiem do Londýna.
V únikových linkách převaděči pracovali na plné obrátky. Největší problémy byly s evakuací československých vojáků, kteří svým severským vzhledem upozorňovali na sebe středomořské obyvatelstvo. Jen velmi malý počet z nich mluvil francouzsky a proto, i když byli opatřeni falešnými průkazy, hrozilo jim zatčení ještě před dosažením hranice při kontrole vlaků četnictvem. Proto Lowrie a Dubina se rozhodli je raději umísťovat na pronajaté statky do departmentů Corréze a Cantal ve francouzském vnitrozemí. Tam vytvořili první zárodky československých Maquis ve Francii.
V důsledku německé okupace jižní Francie v listopadu 1942 musely být provedeny značné změny v systému úniků a síť Rossi se rozvíjela spíše ve službě zpravodajství. Jedním z důsledků okupace jižní zóny byl odjezd Lowrieho do Ženevy. Ze svého nového působiště nadále pokračoval ve svém poslání. Několik dní po jeho odjezdu, 3. prosince 1942, oddíl sicherheitsdienstu (nacistické tajné služby – SD) v Marseille zatkl Dubinu, jeho manželku Marii, rozenou Zemanovou, neteř spisovatele Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman), ing. Menyho a a další členy kanceláře Střediska československé pomoci, které deportovali do koncentračních táborů. Dvěma osobám, Brzákovi a Štůlovi, se podařilo uniknout této razii, byli na ulici varováni francouzským policistou. Brzák nahradil Dubinu a stal se hlavní spojkou Rossi pro oblast Středomoří a západ Francie.
Po zavedení nucené práce v Německu masívní proud mladých lidí, odmítajích nucené nasazení, téměř ucpal celý systém evakuace. Po vytvoření zakázané zóny v Pyrenejích byl přechod vyhrazen takřka výhradně důstojníkům, poddůstojníkům, letcům, odborníkům z rozpuštěné armády, hledaným odbojářům a lidem ohroženým smrtí. Celkem únikové sítě evakuovaly celkem tisíc pět set Francouzů, Čechoslováků a jejich spojenců. Nyní bylo mladým doporučováno, aby se ukryli v horských oblastech, kde se vytvářeli první Maquis.
. V této době, kdy vedle své hlavní činnosti, zpravodajství, síť Rossi poskytovala všemožnou pomoc hnutím odboje utkávajícím se s okupanty v jižní zóně. Pomáhala rozšiřovat letáky a podzemní tisk, dodávala po stovkách falešné osobní průkazy, potravinové lístky, potvrzení o zaměstnání, potvrzení o registraci na nucené práce do Německa, atd. Díky této službě padělaných dokladů mohli odbojáři pronásledovaní a ohrožení zatčením gestapem být evakuováni únikovými sítěmi.
19. listopadu 1943 byla Marseille opět postižena gestapem. Paní Rousselin (Angličanka provdaná za Francouze) z mládežnické organizace YMCA, hlavní spojka v Marseille, byla zatčena a deportována do Německa. Štůla byl dlouho vyslýchán gestapem, unikl díky falešné identitě a svému důmyslu a byl schopen varovat o nebezpečí jiné členy sítě. V této době byli Brzák a Štůla hledáni gestapem, byla vypsána odměna na jejich hlavy, proto byli nuceni neustále měnit svou identitu a bydliště.
Během zimy 1943– 44 probíhala příprava československých bojových jednotek v departementu Corréze v kraji Limousin. Od založení našich statků roků1942 bývalí vojáci vstupovali do kontaktu s místními odbojáři. Po okupaci jižní zóny Němci byly vytvořeny sklady zbraní ve staveních našich farem, statky zásobovaly utečence, kteří se, krok po kroku, soustřeďovali v Maquis..
1. března 1944 byl zatčet Boizarda de Guise v Paříži, gestapo se zmocnilo složky adresované Brzákovi z Ženevy a 19. března za pomoci milice francouzských fašistů podniklo masívní akci proti československým statkům v Corréze. Brzákovi a Weinsteinovi se podařilo uniknout přes les, gestapo bohužel zadrželo patnáct Čechoslováků, domovy Brzáka a Weinsteina byly vykradeny a statky, které ubytovávaly naše muže, vyrabovány, jeden ze spolupracovníků Rossi Herman Švéd odvezen do Limoges a po neúspěšném výslechu zastřelen. Všichni ostatní muži byli deportování do různých koncentračních táborů v Německu. Weinstein vydal 20. března, všeobecný rozkaz, aby muži ukrytí na statcích hromadně vstoupili do formací Armée Secrète (odbojová organizace bývalých aktívních důstojníků) a tak mohli zúčastnit se tak osvobozování měst Egletonu, Tulle a Brive v tomto kraji..
Konečně nadešlo dlouho očekávané vylodění. Činnost sítě se soustředila na sledování pohybů německých vojsk, proudících z jihu na sever a byla v úzkém spojení s krajskými vedoucími odbojáři Mouvements unis de resistence – MUR, střcchové organizace nekomunistického odboje. Od vylodění byly, pro případ odtržení od sítě, každému dány instrukce, jak má postupovat během osvobození místa, kde se nacházel. Tak po spojeneckém vylodění v Provence v polovině srpna 1944 každý ze spolupracovníků Rossi se mohl se podle svých možností podílet na osvobozovacích bojích, které vyvrcholily osvobozením Marseille 28. srpna 1944.
Ve své zprávu pro francouzskou tajnou službu DGER sepsanou v Paříži 27. července 1945 Rybák uzavřel:
„Naše síť neměla jiný cíl než přispět co největším dílem k boji utlačených národů proti tyranii a všemi svými silami přispět k vítězství svobodných národů. Každý z jejích členů považoval práci, kterou vykonával, jako svou hlavní povinnost a nejlepší odměnou, kterou očekával, bylo dožít se dne, kdy teror okupace vystřídá svobodný život. Než ukončím tento přehled, je mou povinností vzdát poctu všem naším kamarádům, kteří obětovali svůj život nebo svou svobodu za věc, pro kterou bojovali. Všechny je podněcovala stejně žhavá touha a každý plnil svůj úkol s celou oddaností, jaké byl schopen.“
O dalších poválečných osudech Antonína Rybáka se nepodařilo nalézt žádnou zprávu. V hodnocení DGER byl Rybák charakterizován jako demokratický socialista s určitou nedůvěrou vůči Sovětskému svazu. Dá se předpokládat, že po válce zůstal ve Francii, kterou považoval za svou druhou vlast.
