Článek
Připravovala se, učila se, někdy byla nervózní, ale brala to jako něco, co se dá zvládnout. Naučíš se, napíšeš, jdeš dál.
Jenže pak se začala bát něčeho jiného.
Ne písemky.
Ne zkoušení u tabule.
Jedné jediné otázky.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Kdykoli tu větu slyšela ve škole, ztuhla.
Všimla jsem si toho náhodou. Seděly jsme u stolu, psala úkoly, všechno šlo hladce. Pak jsem se zeptala:
„Můžeš mi vysvětlit, jak jsi k tomu došla?“
Okamžitě se jí stáhla ramena.
„Nevím,“ řekla rychle. „Asi jsem to udělala blbě.“
„Já se jen ptám,“ usmála jsem se.
Ale ona už byla pryč. V hlavě. Ve strachu.
Později mi to dokázala pojmenovat.
„Test je jasnej,“ vysvětlovala. „Buď to víš, nebo ne. Když to pokazíš, je to chyba.“
„A otázka?“
„Otázka je past,“ řekla tiše.
Zarazilo mě to slovo.
„Proč past?“ zeptala jsem se.
„Protože když se někdo ptá, chce slyšet správnou odpověď,“ řekla. „A když řekneš něco jinýho, je to horší než chyba.“
„Horší jak?“
„Protože pak to vypadá, že jsi to nepochopila vůbec,“ odpověděla. „Nebo že přemýšlíš špatně.“
Bylo jí devět.
A už se bála vlastního myšlení.
Postupně se mi začaly skládat drobnosti.
Že ve škole nerada mluví nahlas.
Že si odpověď raději nechá pro sebe, i když ji zná.
Že doma často říká: „To je asi blbost,“ ještě než větu dokončí.
„Když odpovím na testu špatně,“ řekla jednou, „tak je to jen jedna chyba. Ale když odpovím špatně na otázku, je to celý já.“
Ta věta mě zabolela víc než jakákoli špatná známka.
Na rodičovské schůzce učitelka mluvila o zapojování dětí.
„Snažíme se je vést k přemýšlení,“ říkala.
„Ptáme se, aby samy přišly na řešení.“
Zvedla jsem ruku.
„A co když se dítě bojí odpovědět?“ zeptala jsem se. „Ne proto, že by nevědělo, ale protože se bojí, že řekne něco špatně?“
„To je o sebedůvěře,“ odpověděla učitelka. „Tu si musí budovat.“
Jenže strach si nikdo nevybuduje sám.
Ten se naučí.
Doma jsem dceři řekla něco, co jí nikdo předtím neřekl.
„Otázka není zkouška,“ řekla jsem. „Je to pozvánka.“
Dívala se na mě nedůvěřivě.
„A když odpovím blbě?“
„Tak se nic nestane. Jen víme, odkud jít dál.“
Chvíli mlčela.
„Ale ve škole…“
„Ve škole to může být jiné,“ přiznala jsem. „Ale tady se můžeš ptát i odpovídat bez strachu.“
Začaly jsme to trénovat.
Ptala jsem se jí schválně na věci, kde nebyla jedna správná odpověď.
„Jak bys to udělala ty?“
„Co si o tom myslíš?“
„Co tě k tomu napadá?“
Zpočátku odpovídala potichu. S omluvou.
„Možná je to blbost, ale…“
Postupně přestala tu větu používat.
Jednou přišla ze školy a řekla:
„Paní učitelka se ptala a já jsem se přihlásila.“
„A co se stalo?“
„Nic,“ usmála se. „Jen jsme si o tom povídali.“
Byla na sebe pyšná. Ne proto, že měla pravdu.
Ale proto, že se nebála.
Dnes se pořád bojí té otázky víc než testu. Někdy ano.
Ale už ví, že otázka nemusí být past.
Že nemusí odhalit chybu.
Může otevřít dveře.
A že její myšlenky nejsou něco, za co by se měla stydět.
Protože svět, ve kterém se děti bojí otázky víc než testu,
není světem učení.
Je světem ticha.
A ticho nikdy nikoho nic nenaučilo.
